Naše skupinka se dala dohromady na táboře Hnutí Brontosaurus nazvaném Poutníci po cestách jesenických. Spolu s dalšími jsme několik dní procházeli krajem Jesenicka, krajem, kde dříve všude žilo německy hovořící obyvatelstvo, což způsobilo přesně před sedmdesáti lety naší zemi pěkně horké chvíle a turbulence ve světových dějinách.
Když se tu člověk prochází dnes, může vychutnávat krásnou přírodu a taky nacházet zajímavá místa a zajímavé lidi. A přesně to jsme dělali i my. V Hraničkách toho po původních obyvatelích moc nezbylo a snad právě proto má toto místo své kouzlo – rozpadlé ruiny, staré ovocné stromy, na které se nevztahovaly závěry Postupimské konference…
Je zajímavé srovnat si současnost s minulostí:
Po chvilce dohadování na rozcestí se naše skupina rozdělila; čtyři se nechtěli zdržovat a vydali se doleva k Nýznerovským vodopádům, zbylí dva jsme se rozhodli prozkoumat jednu sakrální památku, která tu někde podle mapy má být, a zamířili si to doprava. A tam jsme po pár minutách chůze skutečně našli velký dřevěný kříž. Ale ještě před ním stála na cestě zaparkovaná stará škodovka stodvacítka; uprostřed luk na obyčejné polňačce, daleko od civilizace se vyjímala docela zvláštně.
Na zpáteční cestě nás náhle překvapila podivná věta, která zazněla odkudsi zezadu: "Haló, dobrý den, vy jdete z požehnané země polské?"
Slova patřila jakémusi staříkovi stojícímu u škodovky. Rádi jsme se s ním dali do řeči a hele, v jeho řeči tu a tam zachytím nějaký podivný přízvuk… Začínám něco tušit… ale je mi blbé ptát se na jeho národnost, tak to zkusím jinak: Vy pocházíte tady odtud? Narodil jste se tu?
Stařík horlivě přikyvuje a ukazuje směrem na Nové Vilémovice, tam prý se narodil a byl pokřtěn – stejně jako jeho otec, v kostele tam ministroval…
"Aha, takže asi umíte německy? Můžeme se teda bavit německy?"
"Freilich!" vyhrkl dědoušek a k tomu rozhodně přikývnul hlavou.
* * *
Němčina… Jazyk našich mocných západních sousedů, kteří, jak trefně poznamenal Václav Havel, pro nás byli inspirací a bolestí zároveň. Mám dojem, že spíš než jazykem Goetha a Schillera je pro nás němčina jazykem Gestapa a SS. Snad vůbec první německá věta, kterou jsem se jako malý kluk naučil byla "Hände hoch!" ("Ruce vzhůru!"), a to bylo při hraní na vojáky. Další výrazy by byly "Halt!", "Los, los!"…
V čtyřlístkových komiksových sešitech kdysi vycházel seriál o zlém strašidlu Ruprechtovi, psychopatický hrdina románu Spalovač mrtvol se jmenoval Koprfkingl, a samozřejmě nesmíme zapomenout na panovačného Trautenberga z krakonošských večerníčků. Volba těchto jmen jakoby výmluvně vystihovala náš vztah k němectví, zvláště v těch večerníčcích: Kuba, Anče a hajnej jsou hodní, ale slabí a sami si pomoci neumějí, vždy musí zakročit vyšší, v tomto případě nadpřirozená, Krakonošova moc a teprve před ní se zlomyslný Trautenberg musí sklonit. Nepromítá se do tohoto schématu naše sedmdesát let stará zkušenost s německou panovačností a rozpínavostí?
Odsun neodsun, Mnichov nemnichov, němectví je mezi námi stále přítomné, ať si to připustíme, či nikoli. Vzpomínám si, jak jsem se musel usmát při shlédnutí jistého reklamního billboardu:
Český chmel, české sklo, české pivo –
Budweisser Budvar
Jiná pivní televizní reklama se snažila divákům vysvětlit, odkud Bedřich Smetana, tvůrce české národní hudby, čerpal inpiraci: zadumaný skladatel si lokne značky Pilsner Urquell a hele – ruce se mu rozběhnou po notovém záznamu a slavná Vltava je na světě! Ať si o českém pivu myslíme, co chceme, pravdou je, že Slované se pivo naučili vařit od Němců. Na druhou stranu je také pravda, že mezi Němci je Smetanova Vltava velmi známá a oblíbená…
Nejde jen o pivo, spousta z nás má jména a příjmení německého původu – i ten hloupý Honza se vlastně kdysi jmenoval Hans – a to platí i pro města a vesničky – i přes to rozsáhlé poválečné přejmenovávání. A hlavně – i ta nejspisovnější českočeská čeština nezapře vliv své mocné germánské sousedky máme některé výrazy a fráze, které se dají doslovně přeložit, Ausstellung=výstava, ums Leben kommen=přijít o život, müssen=muset, . A to nemluvím o nespisovných, přízemních vrstvách českého jazyka.
* * *
Na Hraničkách si spolu německy krátce pokecali řeči obyvatelé jedné kdysi dvojjazyčné země, jeden Čech a jeden Němec, sudeťák, jehož rodina řízením osudu unikla odsunu do Německa. Národnostní napětí kdysi obyvatelstvo českých zemí polarizovalo, a tak se stalo, že tu nežili německy a česky hovořící "Bohemáci", ale Češi a Němci. A časem se ukázalo, že pro dva národy tu místo není… Tedy až na malé ostrůvky místního obyvatelstva, kde němčina zůstává mateřským jazykem.
Pan Bruno, rodák z Nových Vilémovic, přijel na Hraničky se svou ženou sbírat borůvky. S focením souhlasil, jen poznamenal, že se musí tvářit smutně, že prý měl takový neradostný život. Ale potěšení z našeho setkání bylo oboustranné, a tak jsme se s ním dohodli na dalším, tentokrát u něj doma.
* * *
Když jsme dorazili k jeho domku, nejdřív se na nás tvářil trochu kysele, asi si už chudák nemohl vzpomenout, odkud by nás měl znát, ale pak roztál, pozval nás dál, pohostil… Odkudsi vytáhl německou knihu s historickými fotografiemi a pustil se do vyprávění.
Ukázalo se, že jde o hodně ukecaného člověka, spíš než o místní historii dokázal povídat o různých epizodách ze svého života, ne moc souvisle – o tom, jak mu ve škole dávali horší známky kvůli tomu, že byl věřící, jak pracoval v zemědělství a řídil traktor, o tom, jak se stará o místní sakrální památky – z čehož památkářům leckdy vstávají vlasy hrůzou na hlavě, třeba když jednu sochu natřel latexovou barvou, ale to jsme se dozvěděli až později z jiného zdroje.
Těžko jsme mohli odmítnout jeho nabídku jakési poznávací jízdy po okolí. Naložil nás i s bágly do svého bleděmodrého fára a vyrazili jsme po bídné silnici kamsi nahoru do kopce. Zastavovali jsme u zajímavých míst, silnice postupně přešla v polní cestu a pan Bruno nám odkrýval tajemství zvláštních opuštěných památek, na které bychom normálně jen stěží natrefili.
Na jakémsi místě prý kočí prásknul vzteky bičem do chleba se sádlem, který mu panímáma zabalila k obědu. On ho totiž chtěl mermomocí s máslem. "A jak to udělal, jak prásknul tím bičem tak ztuhnul… A spadnul z vozu a byl mrtvý!!! A to proto, že pohrdnul chlebem, a víte, to je Boží dar!" vypráví pan Bruno extatickým hlasem o pověsti vážící se k nějaké drobné kapličce. Ví toho hodně a každou chvíli se dušuje, že to co nám říká je Boží pravda, že on to zná od své tety, která vstoupila do kláštera.
* * *
Párkrát jsem si dovolil zašťourat do takových těch ožehavých zákoutí česko-německých vztahů: Mnichov, Henlein, Hitler, válka… jak to vlastně bylo, jak to prožívali vaši rodiče, co vy si o tom myslíte, pane Bruno? Ale stařeček to přechází, nijak na to nereaguje, mele si svoji o tom, jak se vždy držel Boží pravdy, i když mu občas kvůli tomu někdo ubližoval. O nějaké diskriminaci kvůli tomu, že byl Němec nepadne ani slovo.
Nechce o těch věcech mluvit? Vyhýbá se jim? Možná. Možná že ho to vlastně moc nezajímá, možná ho trápí jeho vlastní hříchy, pocity viny a kdovíco ještě. U každé kapličky a u každého křížku se pomodlí nenechá se ve svém výkladu jen tak přerušit.
Naší poslední zastávkou je rodiště pana Bruna Nové Vilémovice (Neu Wilmsdorf). Kostel, kde byl pokřtěn a kde ministroval už nestojí, někdy v poválečných letech shořel vinou jakési nedbalosti a už ho nikdo nikdy neobnovil. Bývalý svatostánek tu dnes připomínají jen vyrované kameny a velký kříž s plechovým Ježíšem. Kousek odtud je hřbitov. "Tady chci být pohřben," povídá náš průvodce. Myslím, že nejsme příliš schopni vycítit, jak důležité pro něj toto místo je, jak se tu asi cítí… Však tu taky uroní pár slz.
Dál už chceme jít po svých, a tak se loučíme. Není to jen tak, stařík nás přesvědčuje, ať se necháme zavézt ještě dál, na cestě jsou prý bažiny! Lítostivým, skoro plačtivým hlasem nám ještě vypráví o svých nemocech stáří a prosí, ať na něj myslíme, ať se za něj modlíme, že on se za nás taky bude modlit… To se opakuje asi desetkrát, a my, i když je nám to trochu líto, zvolna vyrážíme objevovat další zajímavosti tohoto kraje.
Se sudeťákem Brunem jako kdyby žádný Mnichov, žádná válka ani nebyly, jen ty jeho vzpomínky a starosti a povídačky, které mele kolem dokola a které se pořád točí kolem skrytých zákoutí jeho duše, o který mnoho nevíme.
Jenže Mnichov byl, stejně tak válka, odsun a pak životní příběhy každého z nás. Nu což, modlit se budeme, za ostatní, za naši zem, za sebe… kdo z nás to nemá zapotřebí?
