Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvácivý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. Všechno, na čem by ležela v období svého krvácení, bude nečisté, a všechno, na čem by seděla, bude nečisté. (…)
Třetí kniha Mojžíšova, 15:19-30
Rozplakala se…
Tohle má být Boží slovo?!? Dopis plný lásky k člověku? Kdo ho napsal? Boží Syn? Bůh Otec? Mojžíš? Rabíni? Zdá se, že onen autor vůbec netušil, jaké trauma takový text jednoho dne způsobí u dospívající gójské dívky.
Bible se obvykle prezentuje poměrně pozitivně, a to nejen v ryze náboženských souvislostech. Organizují se celonárodní čtení Bible, soutěže ve znalosti této knihy knih a kdekdo ji má doma v knihovně. Jde především o velmi pestré a různorodé literní dílo, vlastně jde o sbírku knih z různých dob a od různých autorů.
Najdeme v ní i dost strašné a nebezpečné texty urážející člověka odkojeného humanizmem a listinou základních práv a svobod. Případně verše v příkrém rozporu se současným vědeckým poznáním nebo jinak protiřečící našemu vidění světa. Setkání s takovými texty (převážně ve Starém zákoně) představuje zajímavý okamžik v životě věřícího a může způsobit i značné trauma. Až si takový věřící člobrda řekne: Hergot, čemu jsem to vlastně uvěřil???
Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!
První Samuelova 15:3
Synové Izraele si mezi sebou rozdělili všechnu kořist i dobytek z těch měst. Všechny lidi ale pobili ostřím meče, úplně je vyhubili. Neušetřili ani živou duši. Jak přikázal Hospodin svému služebníku Mojžíšovi, tak přikázal Mojžíš Jozuovi a Jozue tak učinil. Neopomněl jediné slovo ze všeho, co Hospodin přikázal Mojžíšovi.
Jozue 11:14
Záhubě propadlá babylónská dcero,
blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.
Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.
Žalm 137
Tak tohle má být Bible, kniha knih, základ naší židokřesťanské civilizace, slovo Boží, Písmo svaté…
Je zajímavé přitom sledovat reakce křesťanů na takové texty. Obyčejně se dotyčný snaží nějak si to vysvětlit, vyrovnat se s tím, okecat to… přece ksakru není možné, aby Pán Bůh byl tak krutý!
Oni ty pohani už byli vlastně mrtví, jo, byli duchovně mrtví… Takže ten příkaz k jejich vybití to jen potvrzoval, konstatoval… (student druhého ročníku gymnázia)
Proč Bůh nařídil zabít i malé děti a kojence? Dám příklad: jednou k nám přišla na návštěvu cikánská rodina a to jejich děcko hned začalo šmejdit po pokoji, vytahovalo šuplíky a bralo z nich věci. Takže já myslím, že ty pohanské děti už měly to zlo v sobě, ještě před tím, než to mohly pochytit od rodičů… (duchovní ve výslužbě)
Většinou ale bývají křesťané umírněnější:
Pohané páchali nesmírně ukrutné věci! Obětovali své malé děti svým modlám! Takže to bylo stejné, jako když spojenci osvobozovali Evropu od Němců. (duchovní)
To platilo pro dobu Staré smlouvy. Tehdy se člověk dopustil hříchu a přišel trest. Teďka máme Novou smlouvu, byl vylit Duch svatý a my nežijeme pod zákonem, ale pod milostí… (VŠ studentka)
Podle mě to není míněno doslova, ale duchovně, jako boj proti zlu… (VŠ studentka)
Ono nebylo v tom Starým zákoně všechno tak blbý, přečti si třeba knihu Rút… (VŠ student)
Dřív nebo později se ale stanou flegmatickými:
Já to neřeším… Dřív jsem se některýma věcma ze Starýho zákona trápil, ale prostě tomu nerozumím, takže kvůli tomu nechci ztrácet čas, oslovujou mě jiný věci v Bibli… (typický protestant)
Bible? No moc ji nečtu, ale na mši je vždycky nějaký čtení ze Slova Božího. (typický katolík)
[Poznámka autora: S výše uvednými výpověďmi jsem se skutečně setkal a uvádím je jen podle paměti s uchováním hlavní myšlenky, nikoli doslovně.]
-o-O-o-
Když nizozemský politik Geert Wildres vypustil do internetového éteru svoji Fitnu, tedy filmovou obžalobu Koránu z podněcování násilí a terorizmu, vyvolalo to v islámském světě bouřlivé reakce. Jeden muslimský kuliferda si dal tu práci a vrátil Wildersovi a potažmo celému křesťanskému světu úder v podobě svého vlastního videa. V něm si bere na mušku právě ty verše Bible, které hovoří o zabíjení a násilí vůbec.
Známější, avšak méně úderné je video s názvem Schisma.
Domnívám se však, že poukázání na jisté problematické texty Bible byl velmi inteligentní tah, protože řada křesťanů nad nimi moc nepřemýšlí nebo o nich dokonce neví, ač jde o jejich vlastní Písmo svaté.
-o-O-o-
Biblické texty, které věřící čtenáře děsily svou brutalitou, představovaly oříšek už pro Židy před mnoha staletími. Nutno dodat, že s nimi svedli pořádný zápas.
Ukážeme si to na konkrétním příkladu. Vážení rodiče, máte doma neposlušné dítě? Milé děti, jak to, že neposloucháte tatínka s maminkou? Písmo svaté dává v takovém případě následující pokyn:
Když někdo bude mít svéhlavého a vzpurného syna, který neposlouchá otce ani matku a neposlechne je, ani když ho trestají, pak ho otec s matkou vezmou a odvedou k bráně jeho města za městskými stařešiny. Těm řeknou: „Tento náš syn je svéhlavý a vzpurný. Neposlouchá nás, jen hoduje a pije.“ Všichni muži toho města ať jej ukamenují k smrti.
Pátá kniha Mojžíšova, 25:18-21
Rabíny tento text děsil stejně jako většinu z nás. Co s ním? Důsledně ho aplikovat jako Boží vůli by nejspíš vedlo k rozsáhlému vybíjení části vlastního obyvatelstva. Vyškrtnout ho z Tóry by znamenalo zpochybnit celou Tóru. Zpochybnit nebo dokonce zavrhnout Tóru by znamenalo udusit se v existeciálním vakuu. Rabíni ale byli chytří, a proto tento Boží příkaz nikterak nezpochybnili, pouze rozhodli, že takový trest může být vykonán po splnění následujících podmínek:
Případ se musí týkat pouze chlapce, neboť je řečeno „syn“; tento syn musí být již za své činy odpovědný (tedy starší třinácti let), ale zároveň musí být fyzicky ještě dítětem (jinak by nemusel poslouchat své rodiče); rodiče musí být oba naživu, není možné, aby syna před soud přivedl pouze otec nebo pouze matka; syn musí spáchat svůj přestupek v době mezi třináctým rokem a počátkem fyzického dospívání, ve stejném období musí být předveden před soud, jinak je jeho čin promlčen, atd.
Otec i matka musí také hovořit jednomyslně, doslova ‚jednohlasně‘, což znamená, že musí tvořit dokonalý manželský pár, jejich slova musí být naprosto shodná, dokonce intonace a znění hlasu musí být stejné.
Není divu, že Talmud čtenáře uklidňuje, že takový případ vzpurného syna se dosud nikdy nestal ani nestane.
-o-O-o-
Podobně si věřící židé i křesťané vyhráli s Písní písní, známou biblickou ‚pornografií‘. Zde nešlo o brutalitu, ale o otevřenou smyslnost a erotiku. Něco takového v posvátném textu totiž mnohé z nich dosti pohoršovalo. Většinou se s tím vyrovnali velmi úspěšně, takže nakonec vůbec žádný problém neexistoval a Píseň mohla vstoupit do elitního klubu kanonizovaných knih.
Zdroj: http://www.jewcy.com/feature/2007-04-20/song_of_songs
To, co se jeví jako povrchní smyslnost má být ve skutečnosti alegorie odhalující hluboká tajemství. Milý – no to je Hospodin, který miluje svou Milou – to je izraelský lid. Případně Ježíš Kristus milující křesťanskou církev. Pupek tvůj – číše okrouhlá, no to je přece číše, ze které církev napájí zemdlené poutníky. Dvojice prsů = Starý a Nový zákon.
Trochu jinou kapitolu představuje stvoření světa v šesti dnech podle knihy Genesis (První knihy Mojžíšovy). Lidé tomu více méně věřili, až jednoho dne přišel pan Darwin a především díky němu se do učebnic i do našeho myšlení dostaly milióny či dokonce miliardy let evoluce pozemského života poháněné drsným přírodním výběrem a náhodnými mutacemi. Bez ráje, Adama a Evy, prvního hříchu padá logicky vykoupení smrtí Ježíše Krista. Velká část křesťanů tuší, že boj mezi vědou a vírou by nejspíš prohráli a nechtějí už vypadat jako úplní pitomci, co dodnes věří pohádkám (kreacionisté). Ale Písmo svaté taky zavrhnout nemůžou, to by mohli zabalit celé křesťanství.
Římskokatolická církev poměrně jasně deklarovala, že uznává evoluční teorii, a to například ústy papeže Jana Pavla II. Mezi (přírodní) vědou a Zjevením nevidí rozpor, zmíněné biblické verše je nutné intepretovat jako básnický hymnus, nikoli jako zprávu o skutečné události, vždyť přece Bible není vědeckou publikací!
-o-O-o-
O co ve výše uvedených příkladech jde? Myslím, že se jedná o více či méně podařené pokusy zmenšit nepříjemný pocit nesouladu (disonance), ke kterému dochází v naší mysli, když se setkáme s něčím, co nezapadá do našeho obrazu světa. V případě, že k tomu dojde v náboženské oblasti, je to obzvláště zajímavé, neboť se naše zkušenost a cítění můžou dostat do konfliktu s absolutními pravdami zjevené ve zdánlivě neměnných posvátných textech. Mnohdy kuriózní reinterpretace těchto textů jsou poháněny především snahou zmenšit tento nesoulad a zvýšit osobní myšlenkový či pocitový komfort.
Přirovnal bych to k situaci, kdy v nějakém mechanickém zařízení o sebe třou dvě součástky a pěkně to skřípe. Co uděláte? Namažete to. Podobně věřící člověk, jestliže nějaký text ‚skřípe‘ při kontaktu s jeho myslí, tak na to jeho mozek vytvoří speciální ‚mazadlo‘. Jde o naprosto přirozenou reakci.
Takový přístup se na jedné straně jeví jako poněkud nepoctivý vůči původnímu textu a jeho autorovi. V souvislosti s katolickým uznáním evoluční teorie se známý teoretický biolog a prorok ateizmu Richard Dawkins ve své knize Boží blud dokonce
vysmívá dvojkolejnosti katolického řešení, kdy je uznán tělesný původ člověka ve vývojově nižších živočiších, ale stvoření duše je přičítáno přímo Bohu. Obviňuje papeže z intelektuální nepoctivosti a vyhlašuje, že jemu osobně je pak milejší myšlenková přímočarost kreacionistických fundamentalistů.
Filip Jaroš: Křižácké tažení nových ateistů (Lidové noviny)
Na druhou stranu, smířit dvě protichůdné skutečnosti vyžaduje evidentně velmi kreativní a intelektuálně náročnou činnost přinášející pozoruhodné výsledky v podobě nových důmyslných myšlenkových konstrukcí. Od nepříjemné kognitivní disonance se tak přejde k jakémusi doublethinku (podvojnému myšlení). Bez něj by se jedinec dostal do velmi obtížné pozice ohrožující svůj životní rámec, svoji duševní pohodu (viz úvodní příklad dospívající dívky).
Existují více či méně propracované metody a techniky jak onen nepříjemný nesoulad snížit nebo dokonce odstranit. V konečném důsledku pak lze uvést v soulad prakticky cokoli s čímkoli: Boží příkaz k zabíjení kojenců s Boží láskou a milosrdenstvím, darwinizmus s Božím stvořením nebo čínský kapitalizmus s kultem Mao Ce Tunga.
Judaizmus obsahuje několik příkladů, že taková práce s textem je velmi efektivní a vede k vytvoření životaschopného náboženství se značným myšlenkovým bohatstvím, byť o poctivosti vůči původnímu textu lze pochybovat. Dobře to ilustruje anekdotické vyprávění z Talmudu o tom, jak Mojžíš navštíví ješivu rabiho Akivy, posadí se nenápadně stranou a naslouchá – přítomní studenti diskutují o jakémsi textu z ‚jeho‘ Tóry. Ať se Mojžíš snaží sebevíc, vůbec nechápe, o čem se baví!
-o-O-o-
Jestliže tedy věřím tomu, že dvojice prsů v Písni je ve skutečnosti Starý a Nový zákon, že Boží příkaz ke kamenování vzpurného syna je pouze hypotetický a nesplnitelný, že šest dnů stvoření a existence ráje si v žádném případě neprotiřečí s evoluční teorií, že Bůh nařídil zabíjet kojence proto, že už měli v sobě zlo, vypovídá to mnohem víc o mně, o mém vidění světa než o daném textu – podobně jako při interpretaci skvrn ve známém Rohrschachově testu.
Pravdou ale je, že na takový způsob interpretace může člověk rezignovat. Buďto se na Bibli vykašle, nebo skřípání v mysli odstraní tak, že se plně přizpůsobí textu, např. tím, že bude věřit ve vlastní nečistotu v době menstruace a nebo v horším případě přivede svého neposlušného potomka na radnici k ukamenování.
Věřící nad tím však zdaleka nejčastěji mávnou rukou: V Bibli se píše o tom jak Bůh přikázal pozabíjet pohanské národy včetně malých dětí? A co jako? Běž radši do kostela na mši… Nebo do hospody na pivo.
Zkrátka a dobře, vraždění nemluvňat na Boží příkaz, nesmyslné, provokativní, současným vědeckým poznatkům protiřečící texty v Božím slově mohou vést k celkem neškodným nebo dokonce příjemným věcem.
Díky Bohu za ně.
V textu byly použity citace Bible z Ekumenického překladu a z překladu Bible21.
P.S.
Osobně jsem po nejrůznějších duchovních peripetiích dospěl k závěru, že okecávat nepohodlné texty v Bibli je blbost. Mnohem lepší než rozumová akrobacie mi připadá otevřený nesouhlas. Na Bibli je mi sympatické to, že pro takový rebelantský postoj dokonce vytváří jistý prostor, např. v knize Job, kde hlavní hrdina projeví nesouhlas s tím, jak Bůh řidí některé zásadní věci v jeho životě, což je Bohem náležitě oceněno. Takový Alláh by něco takového nejspíš netoleroval.
Avšak mnohem důležitější mi připadá poznání, že člověk by měl najít v sobě odvahu psát svou vlastní jedinečnou bibli, svůj vlastní příběh. Není důvod proč by měl být méně úžasný.