Workcamp byl poněkud kuriózní tím, že jsme se tam sešli tři krajané – a to nezávisle na sobě. A taky tím, že kromě Anny, Sylvy a mě tam už žádní jiní cizinci nebyli. Úroveň organizace dost skřípala, ale to jsem za moc kuriózní ani nepovažoval, jen nás to docela štvalo. Nakonec jsme se rozhodli přesunout se na jiné pracoviště – do dětského domova v jedné vesnici vzdálené asi čtyři hodiny jízdy autobusem, kde naše hostitelská organizace také vyvíjela jakési aktivity. S ázerbajdžánskými dětmi jsme strávili zajímavé dny, ale o nich moc psát nebudu, poněvadž tak již učinila moje dobrovolnická kolegyně Sylva.
Ještě než jsme změnili projekt, stala se mi na jednom z našich výletů, které jsme podnikali, zvláštní příhoda. Byli jsme zabraní do jakési debaty a Elvin, náš ázerbajdžánský dobrovolník, ke mně v jednu chvíli přistoupil, položil mi něžně ruku kolem ramen a nerušeně pokračoval v řeči. "Co to má sakra znamenat?" řekl jsem si a znervózněl jsem, i když jsem na sobě nedal nic znát. Elvin byl celkem v pohodě a po pár minutách se zase odebral jinam. Musím říct, že si připadám dost neohrabaný, pokud jde o společenský fyzický kontakt, a speciálně s chlapama si nějak vůbec nevím rady. Potřesení rukou, nějaké to chlapské objetí a poplácání ramen je ještě v pohodě, ale na to, že by se mě někdo delší dobu dotýkal… tak na to teda fakt zvyklý nejsem.
V dětském domově nás ubytovali společně s dětmi, já jsem se ocitl v pokoji s kluky kolem patnácti let. Jeden pozdní večer jsem si všimnul, že dva z nich leží vedle sebe na jedné posteli. To mě trochu zarazilo, ale po pravdě řečeno tam ti dva nic zvláštního neprováděli. Spali jako zabití a já to nějak vypustil z hlavy. To nejlepší mě ale teprve čekalo.
Večer před naším odjezdem jsme se s děckama rozloučili, rozdali nějaké drobnosti a trochu se slavilo. Než jsem zalehnul, přišli za mnou místní chlapečkové, jako že si řekneme poslední "sag olun", a nastavili tvářičky. Došlo k moc pěknému interkulturnímu zajiskření, až si říkám, jestli na sebe mám vůbec prozrazovat, že jsem se pusinkoval s hochy, kterým bylo tak 8-15 let.Třeba Foglar čas od času psal ve svých knížkách o "mladých, silných chlapcích", kteří měli "pružná a ohebná těla" a už to u leckoho vzbuzuje všelijaké spekulace o jeho sexuální orientaci. Já jsem donedávna pracoval jako učitel na elektrotechnické průmyslovce, tzn. převážně chlapecké škole, a tak nevím, jestli bych raději neměl tenhle odstavec označit myší a zmáčknout 'delete'.
Ale myslím, že k tomu není důvod, vždyť riskuju jen pár přiblblých komentářů. Ono totiž to, co tady popisuji, vlastně zas až tak zvláštní není. Nejen v Ázerbajdžánu, ale v dalších zemích Kavkazu, dále třeba na Blízkém východě, v Latinké Americe, Indii, Africe a jinde je takový fyzický kontakt mezi muži celkem běžný. V různých kulturách má různou podobu – chlapi se při setkání nebo na rozloučenou líbají, na ulici se vodí za ruce nebo taky jen tak vysedávají s rukama položenýma na nohách či ramenech kamarádů a dokonce si občas hrají s jejich vlasy. Holkám se to možná docela líbí, ale takový kluk-baťůžkář ze Západu na to zírá, neví, která bije, a potřebuje vysvětlení, že ti chlapi nejsou gayové ani nejsou zženštilí. To spíš naopak – tihle muži v tradičních patriarchálních zemích bývají pěkní machové a tradiční mužské a ženské role tam jsou zajeté výrazně více než u nás. A homosexualita se tu zpravidla pokládá za společensky nepřijatelnou, přičemž třeba v Íránu se trestá smrtí. Pokud se ale dva muži vedou na ulici za ruce a jsou to gayové, pak paradoxně žádné pohoršení nebudí, proč taky, vždyť je to úplně normální.
Pravdou je, že i v našich končinách se člověk může setkat s chlapským pusinkováním jinde než v gay komunitě. Pokud si dobře vzpomínám, tak první pusu od chlapa jsem dostal v Česku ve sboru jedné protestantské církve při slavení eucharistie. Tenhle obřad zde probíhá trochu více slavnostněji a také podstatně méně často než třeba v katolické církvi. V určité chvíli si zde lidé přejí Boží požehnání a různé jiné pěkné věci, třeba se i objímají… no a mě při tom jeden vousatý pán políbil (na tvář). Tehdy jsem byl mladý zakřiknutý středoškolák a tahle pusa mě vyvedla z míry snad ještě víc, než kdybych ji dostal od nějaké dívky 😀 (Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, nechci tu rozvíjet oblíbené bulvární téma o tom, jak v křesťanských církvích jistí vyšinutí jedinci zneužívají děti a dospívající. Členové téhle církve sice byli trochu mešuge, ale o nějakém zneužívání jsem tam nikdy neslyšel. Po pravdě řečeno se tam líbání mezi chlapama vyskytovalo dost zřídka.)
* * *
Znáte tenhle vtip? Při ukončení státní návštěvy ČSSR se v letadle nakloní Leonid Brežněv ke své ženě a povídá: "Řeknu ti, ten Husák stojí jako politik za hovno, ale líbat umí, to se musí nechat!"
Takzvaný "socialistický bratrský polibek" byl součástí uvítacího rituálu při oficiálních návštěvách představitelů socialistických států. Stal se terčem různých vtípků a dodnes při sledování dokumentárních filmů vyvolává úsměv či znechucení. Německá badatelka Claudia Schimmel, která o tomto polibku napsala svoji magisterskou práci, konstatuje, že především nešlo o vyjádření osobních vztahů mezi politiky, ale o politický symbol – o vyjádření vztahu mezi dvěma státy či národy. Objetí a polibek měly veřejně demonstrovat vzájemné bratrství, příslušnost ke svazku socialistických států či ke komunistické ideologii a v neposlední řadě měl emocionální prvek fyzické blízkosti představovat protiváhu ke chladnému korektnímu odstupu při setkání kapitalistických politiků, kteří si pouze potřásli rukou.
Kořeny tohoto polibku s obejmutím sahají až do doby řemeslných cechů, kdy tento pozdrav vyjadřoval sounáležitost, rovnost, bratrství a vzájemnou solidaritu. Odtud patrně přešel do dělnického hnutí v 19. století. K významnému posunu došlo v prvních letech po VŘSR, kdy se Rusko, respektive Sovětský svaz stal jakousi zemí zaslíbenou pro dělnické či spíše komunistické hnutí. A právě v této zemi mělo bratrské políbení na tvář velký symbolický význam v rituálech ruského pravoslavné církve, jejíž kulturní obtisk do ruské společnosti byl poměrně silný. Ze spontánního "dělnického" a pravoslavného polibku se postupně stal pozdrav komunistických soudruhů a soudružek.
* * *
Zdá se mi, že čím je společnost tradičnější, tím víc se tam vyskytuje nesexuální fyzický kontakt mezi (heterosexuálními) muži. Když jsem to osobně zažil doslova na vlastní kůži, začal jsem si klást otázku, proč tomu tak je. Jedna na Západě poměrně rozšířená teorie vychází z toho, že v tradičních (často muslimských) zemích jsou obě pohlaví oddělena ve větší míře než na Západě a chlapi tudíž postrádají fyzický kontakt s ženami. A tak mají potřebu si to nějak kompenzovat.
Něco na tom možná bude. Homosexuální chování jako určitá forma takové kompenzace se občas vyskytuje třeba ve věznicích, kde je kontakt s opačným pohlavím silně omezen. V Íránu jsem od mladých kluků často slyšel, že jim ta segregace vadí a některé to podle všeho dost frustrovalo. Ale nějak se mi nezdá, že by se právě proto líbali třeba při pozdravu – jindy to ti chlapi totiž nedělají, nemluvě o tom, že se líbají i ženatí muži. Taky ta teorie moc nesedí v případě relativně liberálního Ázerbajdžánu nebo Turecka.
Možná by otázka měla znít jinak – proč v moderní západní civilizované společnosti zaujímají muži heteráci tak rezervovaný postoj ke vzájemnému fyzickému kontaktu? Třeba líbání na tvář mezi přáteli při pozdravu – líbají se muži s ženami, ženy mezi sebou, ale muži zpravidla nikoli – proč vlastně? Proč je naše společnost nastavená tak, že se takový fyzický kontakt většinou považuje za projev homosexuality?
Něco málo o tom píše například doktor Wheat ve své knížce Jde to vůbec? v kapitole Dotyk:
"Západní civilizace je sice vysoce sexuální, ale staví se k nesexuálnímu dotýkání odmítavě, nebo je ignoruje. Platí to především o mužích, neboť uznávají pouze tři přijatelné druhy doteku: letmé potřesení rukou, agresivní kontakt při sportu a sexuální styk. V mužích byla vypěstována reakce obracet se ve chvíli, kdy cítí potřebu láskyplné blízkosti, k sexu. Odborníci jsou přesvědčeni, že extrémní zaujetí společnosti sexem je ve skutečnosti projevem naší hluboké, neuspokojené potřeby tepla, ujištění a intimity nesexuálního dotyku."
MUDr.Wheat: Jde to vůbec?, Biblos 1995
No upřímně řečeno nevím, jestli je to přesně takhle, ale fakt je, že jde o celkem zajímavý fenomén a je škoda, že se jím nějaký genderový odborník podrobně nezabývá – nebo snad ano?
* * *
Ale abych se vrátil ke svým cestovatelským zážitkům… Když skončil náš workcamp, pobyl jsem pár dní v hlavním městě Baku a po jistých peripetiích se mi podařilo najít autobus do Íránu a vydat se na cestu do této země, o které se bohužel až příliš často mluví v souvislosti se zbrojením a terorismem. Skoro všichni cestující v autobuse byli podle všeho Íránci, přesněji íránští Ázerbajdžánci. Rusky tudíž neuměli a ani znalost angličtiny se od nich nedala čekat. S nikým jsem se proto do řeči nedával a jen tak sám pro sebe přemítal, jaké to asi bude v zemi, kde nerozumím ani jazyku, ani abecedě.
Po nějaké době jsem vytáhnul nějaké materiály vytištěné z internetu a začal studovat základní perské fráze. Ukázalo se, že jeden mladík v autobuse umí mizerně anglicky. Dal jsem se s ním do řeči a on mi nakonec ochotně dělal učitele perštiny a arabské abecedy. Jmenoval se Mansúr.
Přejezd hranice proběhl celkem bez problémů, jen jsme museli dlouho čekat na otevření hraničního přechodu, a pak až přijde náš autobus na řadu. Když ázerbajdžánský pohraničník zjistil, že umím rusky, prohlásil, že jsem "moloděc", kouknul do pasu a zapsal si moje jméno. Pak stačilo přejít most přes řeku Aras, projít kontrolou a ocitl jsem se v Íránu.
První nepřehlédnutelná odlišnost od Ázerbajdžánu bylo zahalení žen, které je v Íránu vyžadováno zákonem (jde o islámský teokratický stát, v němž vládnou duchovní). Pochopitelně to vzbudilo to moji pozornost a nenápadně jsem si prohlížel ženy v budově hraničního přechodu. Docela mě zajímalo, jak toto Íránci vnímají, ale nakonec jsem si řekl, že na tohle téma sám od sebe nebudu s místními zavádět řeč. Nechtěl jsem vypadat jako hloupý zápaďák, který přijede do muslimské země a začně se vyjadřovat k něčemu, čemu pořádně nerozumí ("Jé, hele, šátky, to máte ale pěkně blbý, že se tu ženský musí takhle zahalovat.") Konec konců – třeba to ty ženy nosí rády…? Alespoň tak to tvrdí řada západních konvertitek k islámu, které odmítají jakékoli řeči o tom, že zahalení je výraz jejich útlaku, nesvobody apod.
Po pasové kontrole ke mně ještě v budově Mansúr s úsměvem přistoupil a zeptal se "Líbí se Írán?" Trochu rozpačitě jsem přitakal, jako že ano, líbí, i když jsem z něj viděl jen hraniční přechod. Mansúr se ale trochu zakabonil a ukázal na nedaleko sedící zahalené ženy a řekl "A líbí se šátky?" Pak dodal: "Není svoboda."
"Tak vida!" řekl jsem si, i samotní Íránci to zahalení vnímají jako symbol nesvobody. Přišlo mi docela vtipné, že právě toto byla první věc, na kterou mě v Íránu někdo z místních upozornil. Ono je to tedy trochu složitější, spousta žen se tam zahalovat chce, ale to teď nechci rozvádět. Autobus měl namířeno do Tabrízu, zatímco já do Teheránu; musel jsem tedy vystoupit a jít hledat nějaký spoj do hlavního města.
A právě tehdy to přišlo.
Mansúr – jako většina Íránců nadšený setkáním s cizincem z Evropy – vystoupil z autobusu, přišel ke mně, objali jsme se a políbili. Na tvář pochopitelně, oba jsme měli pořádné pichlavé strniště, takže jsem si to pořádně "vychutnal". Od Mansúra to bylo evidentně naprosto spontánní, chudák vůbec netušil, jak je to s líbáním mezi muži v mojí zemi. A já? Už jsem z toho nebyl tak vyjevený. Kdepak.
Naopak, přišlo mi fajn, že se takhle můžu rozloučit takříkajíc jako chlap s chlapem. Pocit to byl sice trochu zvláštní, ale tentokrát jsem to vnímal jako vyjádření přátelství, respektu, chlapské úcty a svým způsobem jako malou poctu pro cizince na uvítanou. Zkrátka a dobře – právě tehdy, kousek za hraničním přechodem v městě Astara, v můj první den v Íránu, jsem dostal i dal svoji první opravdickou chlapskou pusu. A na tu se přece nezapomíná, ne? 😀
PS: Něco málo o polibku a zvyklostech s ním spojených: http://en.wikipedia.org/wiki/Cheek_kissing