To, že je nějaký text kontroverzní celkem v pohodě skousnu, jenže tenhle byl vážně hloupý a navíc obsahoval faktické chyby.
Mnohem později jsem kdesi v internetovém bludišti narazil na jeho blog. Texty dost pohoršující, avšak nikoli hloupé. Co byste čekali od Ostraváka, homosexuála, co chlastá, bere drogy a párkrát v životě si sáhnul na dno. Možná na tom dně vlastně existoval.
Když jsem narazil na jeho stránky o křesťanství, tak mi doslova spadla čelist. Je to opravdu jedna a táž osoba? Pámbíčkář teda rozhodně nebyl, ale měl slušné znalosti, rozhled, inteligenci a hlavně touhu se s tím, co nás přesahuje nějak vypořádat, poprat, a to doslova všemi možnými prostředky. Kdyby Ježíš byl takový ten ikonický modrooký blonďák, tak to bych se s ním rád vyspal, řekl prý F.S.
Možná mám jistou pochybnost
O inteligenci vesmírného designu
Však teď, když kráčím s odpadky, tě
Velký Bože, chválím
Filipa jse neznal, se všemi jeho názory ani zdaleka nesouhlasil, ale jeho kontroverzní postřehy na blogu většinou stály za přečtení a zamyšlení. Rozhodně nebyl příliš vážný, zato opravdový… Ano, byl zatraceně opravdový v protikladu k vážnosti, korektnosti a patosu.
Židovská otázka našich časů zní, kdo vlastně byli ti židi, a co dělali,
a tuto otázku je nezbytně třebavyřešit s konečnou platností,(…)
David hrál karty a hodně pil a zadlužil celou rodinu.
Franz cvičil jógu, a o bibli nechtěl slyšet.
Gustav vařil výborné kuřecí rizoto.
Malý Samuel ve skříni na půdě v dusném horku bedlivě studoval pohlaví své
sestry.
A Karel nedal dopustit na Slávii.
Jan byl pámbíčkář a všem tím lezl na nervy.
Arnošt znal jménem skoro všechny brouky
a Hubert kouřil jednu za druhou a ráno v hodinářství velmi hnusně chrchlal.
Coura Evička se nechala dělat výlučně do zadku
a její sestra kolportovala Lidové noviny a pracovala v katolickém špitálu a
snila o tom, že se stane herečkou nejmíň tak slavnou jako Lída Baarová.
A ze Sáry se stala jeptiška, a když pak za války ošetřovala německého
důstojníka, vyspala se s ním, a tak byl počat otec mého přítele.
Pořád tytéž prdele, ptáky, prsa, kundy, naděje.
Okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu a skepse poránu u prázdné
flašky. (…)
Prý mu selhalo srdce. Trochu zvláštní konstatování, ne?
Říkají vám, abyste se styděli za všechny svoje takzvaný nedostatky. Tvrdím opak. Styďte se za svoje ctnosti, za svoje úspěchy se styďte, za zdraví svých děcek se propadejte hanbou. Když pochopíte moji řeč, nepřijdete sice do žádného království, ale aspoň neumřete jako cyničtí idioti.“
Zmínky o „království“, obraty připomínající Ježíšovo kázání na hoře, dokonce zmínka o inteligentním designu, to všechno byly půvabné odkazy na víru, která v něm musela být zakořeněná zatraceně hluboko.
Filip Sklenář byl pořádný cvok, kdo ale vidí svět lépe, opravdověji – cvok, nebo tzv. člověk normální?
Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát – smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo – je právě ten sladký azyl nebytí.
Bylo mu tolik, co mně…
Bude mi chybět…