Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Zelený, nikoli růžový islám

Vzpomínám si na jeden z pravidelných pořadů Doteky víry vysílaném na Radiožurnálu někdy koncem 90. let. Hostem byl muslim, cizinec žijící dlouhodobě v Česku a hovořící velmi pěknou češtinou. Bylo to ještě před 11. zářím, nicméně už tehdy měl islám poněkud nedobrou pověst násilné ideologie. Zřejmě proto si pan redaktor zmíněného muslima pozval, aby se věci uvedly na pravou míru. Poměrně záhy po začátku rozhovoru vznesl podle očekávání dotaz - Ve zprávách často slyšíme o islámském terorismu, džihádu atd., jak to tedy vlastně je? Máme se islámu bát?

Pán se nadechl a spustil: Ale kdepak, islám s terorismem nemá vůbec nic společného, to jen pár fanatiků zneužívá náboženství. Islám je mírumilovné náboženství a muslimové jsou mírumilovní lidé.  Host pořadu mluvil klidně a důvěryhodně a pan redaktor mohl být spokojený, jak se mu ten pořad hezky vydařil.

Pak ale přišla jedna otázka: Co si myslíte o rozsudku smrti, který vynesl ájatolláh Chomejní nad  Salmanem Rushdiem?

Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie (*1947) se stal známým svým kontroverzním románem Satanské verše (1988). Název i děj románu je inspirován epizodou z ranných dějin islámu, kdy prorok Mohamed recitoval prvním muslimům verše vyjadřující se pozitivně o jistých arabských modlách. Tyto verše později odvolal s tím, že mu je našeptal Satan.

Reklama

Rushdie v románu volně použil některé motivy z dějin islámu spojené s osobností proroka Mohameda způsobem, který vyvolal v muslimském světě bouřlivé reakce. Vůdce íránské islámské revoluce ájatolláh Ruholláh Chomejní vydal fatwu (závazný výrok islámského učence), podle níž je povinností každého muslima na celém světě zabít autora tohoto islám urážejícího románu, jakož i všechny, kdo se podílejí na jeho šíření. Překladatel knihy do japonštiny byl zavražděn, někteří další překladatelé byli rovněž fyzicky napadeni. Salman Rushdie se musel dlouho skrývat a je dosud naživu.

Host muslimského vyznání se nenechal vyvést z míry a zareagoval: Pokud někdo urazí závažným způsobem islám, pak zasluhuje smrt.

Dosud libozvučnou skladbu rozhlasového pořadu narušila náhlá disharmonie, která posluchače a zřejmě i pana redaktora pořádně zatahala za uši, rozhovor se však rozběhl dál. Po chvíli mohli opět posluchači slyšet často opakovanou mantru: islám je mírumilovné náboženství…

 * * * 

Od té doby uplynulo pár let a s podobnými pořady či články jsem se mnohokrát setkal  v rádiu, televizi, novinách, na internetu… Redaktoři, univerzitní profesoři, různí odborníci a samotní muslimové se znova a znova snaží zbořit mediální mýtus o tom, že 'všichni muslimové jsou teroristé' a že 'islám je násilné náboženství'.

Mezitím moje znalosti o muslimech a islámu dosti narostly, mimo jiné díky mým cestovatelským zkušenostem a samozřejmě také čtením nejrůznější literatury, blogů, diskuzních fór atd. Zjistil jsem, že drtivá většina lidí hlásících se k islámu skutečně teroristy nejsou, že zdaleka ne všichni muslimové jsou Arabové, že dokonce ani všichni Arabové nejsou muslimové, že spousta muslimek se chce zahalovat – pro některé byl hidžáb dokonce důvodem ke konverzi k islámu – a že jsou nadšené postavením ženy v islámu, včetně diskriminace při rozdělování dědictví a znevážení jejich hlasu oproti mužům při svědectví u soudu, bití neposlušných žen nařízené Koránem aj.

Nejenže většina muslimů není teroristy, oni jsou ještě navíc v mnoha případech i velmi pohostinní. Jeden můj kamarád podnikl cyklistickou výpravu z Česka do Izraele mj. přes Turecko, Sýrii a Jordánsko a za jeden z důležitých rysů mentality obyvatel těchto zemí považuje nelhostejnost. Stačilo, aby někde na silnici zastavil a už ho začali oslovovat místní, jestli nepotřebuje pomoc.

Nicméně si nemůžu pomoci – v nejrůznějších apologiích islámu a muslimů znova a znova slyším podobné zaskřípání jako tehdy v rozhlasovém pořadu Doteky víry. Nebývá tak zřetelné a člověk potřebuje mít určité znalosti k tomu, aby jej zaslechl. Mně se to naposledy stalo při čtení článku Jana Šnaidaufa Muslim myslí na mír uveřejněném 14. března 2008 v MF Dnes.

Muslim mysli na mir

Pax islamica

Autorovi nelze upřít dobrou vůli a snahu prezentovat islám a muslimy v příznivém světle. Islámský svět bývá v našich médiích prezentován zkresleně, což je do jisté míry pochopitelné, on je totiž velmi rozlehlý a rozmanitý. Pan Šnaidauf na některé zkreslované skutečnosti upozorňuje, nicméně zároveň se nelze ubránit pocitu, že jisté problematické oblasti týkající se islámu on sám zkresluje.

Ve sloupečku mimo hlavní text článku vlevo dole nadepsaném Kořeny mentality islámu se mimo jiné praví:

"Islám vznikl vyhnáním proroka Mohameda do Medíny. Tamní 'ústavou' prorok zajistil Pax islamica [islámský mír, pozn. AF], po němž následovalo půl tisíciletí prosperity, dokud říši nerozvrátili Mongolové."

Autor dále konstatuje, že u zrodu současné mentality muslimů stála vojenská a ekonomická převaha Evropy a dalších zemí a obava z expanze Západu.

Jan Šnaidauf poměrně razantně odmítá představu islámu jako útočného a násilného náboženství:

"V Koránu (…) lze najít zmínku o míru téměř padesátkrát. Jenomže obsáhlý, často nesrozumitelný text umožňuje extrémistům vytrhávat věty z kontextu a zdůvodňovat jimi, co si zamanou. Nelze zastírat, že Korán vedle míru mluví i o boji: »A jestliže se nebudou držet stranou od vás a nevzdají se vám na milost a nesloží své ruce, tedy je chyťte a zabte, kdekoli je naleznete!« Jestliže však »se vás straní, aniž s vámi bojovali, … pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji« (4. súra, verše 90-91). Jinými slovy, 'jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá'.

Podívejme se na to trochu podrobněji. Znalost historie islámu nám v mnohém pomůže pochopit jeho současnost.

Před emigrací (hidžrou) do Medíny byl prorok Mohamed (správněji Muhammad) – převážně pouhým kazatelem a vůdcem sekty monoteistů (prvních muslimů) v pohanské Mekce. Od jisté doby Mohamed zároveň budoval svou pozici v asi čtyři sta kilometrů vzdálené Medíně. Zde získal politickou moc a právě v tomto sídle dostal islám svůj další rozměr politické ideologie. Za nějaký čas po odchodu do Medíny si Mohamed podrobil své oponenty v Mekce a dále velmi upevnil své postavení na celém Arabském poloostrově.

V Koránu skutečně panuje na první pohled menší zmatek (jak poznamenává pan Šnaidauf), neboť na téma šíření islámu se v něm vyskytují značně rozdílné texty; od povzbuzení k mírumilovnému pozvání k islámu, přes poněkud bojovnější nařízení obrany proti (nevěřícímu) agresorovi až po rozkaz zaútočit jako první za všech okolností.  

Klíč k porozumění těmto rozporům spočívá v rozlišení textů pocházejících z různých období Mohamedovy činnosti: začínal jako vůdce nevelké mekkánské sekty muslimů, který se soustředil spíše na morální a duchovní záležitosti, a nakonec se stal hlavou největšího a nejkompaktnějšího státního útvaru, který kdy v Arábii vzniknul. Expanze tohoto státu znamenala rozšiřování oblasti, kde vládne boží zákon, šlo tedy vykonávání boží vůle nejrůznějšími prostředky, např. vojenským útokem. 

To vše se přirozeně odrazilo ve verších, které muslimům přednášel a které se později staly jedinou knihou – Koránem.

A protože převládající doktrína islámu říká, že novější text automaticky ruší text starší, pokud je s ním v rozporu, zůstává dnes v platnosti poslední dobyvatelská zásada z období vrcholu Mohamedovy moci, kterou lze formulovat takto: "Boj (džihád) je povinný, i když ho nevěřící sami nezačali." (zdroj: Encyclopaedia of Islam, heslo DJIHAD)

Pro Mohameda na vrcholu moci a jeho následovníky tedy rozhodně vždy neplatilo 'jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá'. Dokládá to i  český muslim a arabista Petr Pelikán ve svých skriptech Sunna – pramen islámského práva

"(…) vědom si svého postavení se [Muhammad] nyní obracel k vládcům okolních říší, aby uznali jedinost Boží, přijali Muhammada jakožto Posla Božího a podřídili se jím hlásanému náboženství, a tím i Muhammadově duchovní a světské autoritě. (…)

Význam to má zejména pro Islámské válečné právo, které nedovoluje na nikoho zaútočit bez předchozího zdůvodněného vyhlášení nepřátelství. Důvodem nepřátelství, pro nějž pak muslimská vojska v následujících desetiletích dobyla území od Indie až po Španělsko, bylo, že jejich vládci odmítli přijmout islám a dobrovolně se podrobit Bohem určenému řádu a autoritám, takže k tomu bylo možno -případně nutno -použít vojenské síly. (…)  Muhammad svou zahraniční politikou vytyčil kvalitativně nový, mnohem mírumilovnější právní princip. Namísto dosavadní filosofie 'každý, s kým výslovně neuzavřu spojenectví, je mým nepřítelem', nastoupilo 'žiji v míru s každým, s kým nebylo důvodně vyhlášeno nepřátelství'.

(…)  nikdo z oslovených výzvu stát se muslimem nepřijal a ocitl se tak vlastně s muslimy okamžitě ve válečném stavu."

PELIKÁN, Petr: Sunna – pramen islámského práva, Ediční středisko Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 1997, str. 47-48; zvýraznění textu od autora blogu

Ani po Mohamedově smrti nenastal mír, naopak. Rozpoutali se tzv. odpadlické války proti separatistickým kmenům, které většinou chtěli pokračovat v praktikování islámu, ovšem neuznali chalífu Abú Bakra jako prorokova nástupce.

Z výše uvedeného plyne, že prorok Mohamed a jeho následovníci rozhodně nebyli žádní 'Gándhiové' a kromě mnoha obranných bojů vedli řadu útočných válek za účelem rozšíření islámu. Nelze však o nich hovořit jako o divokých primitivech. Šlo o hluboce věřící muže, kteří ctili určitá pravidla a kteří byli nekompromisně oddaní šíření islámu. Sám Mohamed musel být nesmírně charizmatickou osobností.

Latinský výraz pax islamica (islámský mír) zřejmě napodobuje obdobné výrazy pax romana (římský mír), pax britannica (britský mír) apod. Ve všech případech znamená především podrobení se jisté autoritě (Římské říši, britskému impériu) a přijetí její nadvlády, tj. zřeknutí se jakékoli formy odporu. V případě 'islámského míru' jde o přijetí muslimské nadvlády, což v praxi pro jednotlivce znamená několik možností: konverze k islámu, přijetí zvláštního statutu náboženské menšiny (pouze u vybraných náboženství), zotročení – nebo smrt. 

Abychom lépe pochopili, co 'islámský mír' znamená, je třeba blíže prozkoumat, co takovému míru podle tradičního učení předchází.

 

Džihád

Tohoto slova se pan Šnaidauf dotknul v následujícím odstavci:

Obyvatel Západu se však nenechá tak snadno upokojit. Každý přece ví, že fanatičtí muslimové vedou proti nevěřícím svatou válku – džihád! (…) V arabštině přitom toto slovo označuje jakoukoli snahu a v náboženském kontextu tedy zejména úsilí o konání dobrých skutků. 'Džihád ruky' se tak projevuje např. stavbou mešity či školy (…) Dnešní vnímání pojmu se naneštěstí redukuje jen na 'džihád meče'. Dlužno dodat, že muslimové znají přesně zrcadlový pojem, při jehož vyslovení se jim pro změnu klepou kolena strachy ze Západu. Jsou to křížové výpravy, dnes běžné označení pro ozbrojená angažmá Západu v muslimském světě."

Protože jde o dosti kontroverzní a různými způsoby interpretovaný pojem, vezmeme si na pomoc  Encyclopedii islámu (Encyclopaedia of Islam), obsáhlou několikasvazkovou příručku, kterou používají religionisté a arabisté na univerzitách po celém světě. Pod příslušným heslem se v ní mimo jiné praví toto:

Z hlediska etymologie toto slovo v arabštině skutečně znamená 'úsilí' zaměřené na určitý objekt, např. úsilí o vyřešení právního problému nebo právě úsilí o mravní zdokonalení sebe sama.

"Jistí autoři (…) označují takový džihád jako 'duchovní džihád' a jako 'větší džihád' v protikladu k džihádu, kterým jsme v současnosti znepokojeni a který se nazývá 'fyzický džihád' nebo 'menší džihád'. Je nicméně mnohem obvyklejší označovat termínem džihád tuto druhou formu 'úsilí'.

V zákonu, podle všeobecné doktríny a historické tradice, spočívá džihád ve vojenské akci mající za cíl expanzi islámu a, pokud je to nutné, jeho obranu. [Zvýrazněno autorem blogu. Originál: "In law, acording to general doctrine and in historical tradition, the djihad constists of military action with the object of the expansion of Islam and, if need be, of its defence."]

Tento názor vychází ze základního principu univerzality islámu: toto náboženství (…) má za povinnost obsáhnout celý vesmír, pokud je to nutné tak i použitím síly."

K tomu lze poznamenat ještě pár detailů:

  • Džihád lze v podstatě pokládat za prostředek ke konverzi k islámu nebo k podřízení se jeho autoritě. 
  • Džihád se chápe v první řadě jako útočný boj, dále jej lze vztáhnout na obranu.
  • Jde o povinnost muslima chápanou individuálně i kolektivně.
  • Mír s nemuslimy se připouští na omezenou dobu jako dočasná záležitost.
  • Několik učenců od středověku až po současnost se snaží koncepci džihádu různými způsoby zmírnit (duchovní džihád, útočný džihád povolen jen proti obyvatelům Arábie v době působení proroka Mohameda, zákaz bojů v posvátných měsících aj.).

zdroj: BEARMAN, BIANQUIS, BOSWORTH, VAN DONZEL, HEIRICHS et al (eds): Encyclopaedia of Islam, 2nd edition, 12 vols with indexes and etc., Leiden: E. J. Brill, 1960-2005; heslo DJIHAD.

Dodejme, že uvedená příručka Encyklopedie islámu pod daným heslem neuvádí nic o terorismu, tedy o násilných útocích na civilisty. Jestliže džihád znamená převážně útočnou válku, neznamená to, že by tato válka byla bez pravidel.

Na druhou stranu si v Mohamedově životopise můžeme číst např. o vraždách básníků, kteří ho zesměšňovali.

 * * * 

Diskuze o džihádu v médiích podle mě příliš nevystihují podstatu věci. Obvykle totiž sklouznou k etymologii či terminologii, vyvrací se 'mýtus' o islámské svaté válce a zdůrazňuje se 'duchovní džihád', jak to ostatně učinil i Jan Šnaidauf. Jistěže v islámu existuje úsilí o mravní zdokonalení sebe sama, muslimové 'bojují' stavěním mešit, nemocnic a vůbec vyvíjejí spoustu mírových aktivit.

Podstatné ale je, že v islámské doktríně ozbrojený boj za účelem rozšíření tohoto náboženství skutečně existuje, a to nikoli jen jako obrana proti nepříteli. Jestli toto nazýváme džihád nebo ne, je celkem jedno, rozhodně bychom si o této skutečnosti neměli dělat iluze. 

Nejde přitom o nějaký fanatický islám či extrémismus; jde to prosté následování příkladu proroka Mohameda, který je pro muslimy nejvyšším vzorem a který svým jednáním vytvořil pro islámské právo (přesněji šarí'u) všechny zásadní precedenty respektive přímo vydal všechna zásadní ustanovení.

Některé výroky proroka Mohameda o džihádu z islámských posvátných textů

Ještě malá poznámka ke křížovým výpravám  (případně 'svaté válce') vedených proti muslimům. Není pochyb o tom, že tato tažení zanechala v muslimském světě hluboké rány, které dodnes nejsou zcela zahojeny. Nejde však tak docela o zrcadlový pojem vzhledem k džihádu.

Koncepce džihádu vychází přímo z činnosti zakladatele islámu proroka Mohameda respektive z jeho odkazu uchovaném v písemné podobě v Koránu a sunně (záznamy o jeho výrocích a skutcích). Jako taková byla později rozpracována islámskými právními školami – madhaby. Naproti tomu křížové výpravy v odkazu zakladatele křesťanství Ježíše Krista nenacházíme. Křesťanství se stalo poprvé státním náboženstvím až asi tři století po svém vzniku a první křížové výpravy se uskutečnily v 11. století, a to spíše jako reakce na džihád, byť poněkud opožděná a ne moc šťastná.

 

Muslimové vs. islám

Titulek diskutovaného článku v MF Dnes 'Muslim myslí na mír' je sice trochu zjednodušený, nicméně naprostá většina lidí, kteří se označují nebo jsou označováni za muslimy, skutečně myslí na mír a také po něm velmi touží – mnohým bohužel není dopřán.

O tom nemám důvod pochybovat. Ovšem není od věci si ověřit, co přesně muslimové výrazem 'mír' či 'mírumilovný' myslí (viz úvod tohoto článku). A nejsem si už tak docela jistý, jestli vše, s čím se u obyvatel muslimských zemí setkáme, lze považovat za islám. Většina z nich se k islámu hlási a identifikuje se s ním, modlí se, zároveň o něm mají často velmi mlhavé představy a interpretují si ho po svém. Drtivá většina z nich neumí arabsky ani nečte Korán a už vůbec se nezajímá o koncepci džihádu tak, jak ji rozpracovalo pět hlavních škol (madhabů) sunnitského a šiítského islámu. Nemají na to myšlenky ani čas, musí se často dost ohánět a hlavně: život přece nabízí mnohem příjemnější věci.

Nabidka piratskych CD s Patem a Matem v jedne internetove kavarne v iranskem Isfahanu

 

Jiného mého kamaráda přesvědčovalo pár chlapíků na pláži v íránském městě Astara o tom, jaký je islám skvělé náboženství. Po nějaké chvíli ho pozvali do stanu, kde se vzala tu se vzala láhev pašované vodky a v jejich hrdlech začal mizet jeden stakan za druhým. Můj známý alkoholu moc neholduje a měl co dělat, aby se z této nabízené pohostinnosti nějak šikovně vykroutil.

Jakkoli je pravdou, že naprostá většina muslimů jsou poměrně normální lidé, kteří si ten 'svůj islám' žijí po svém a někdy trochu nestandardně, neměli bychom podlehnout nějakým falešným dojmům, pokud jde o toto náboženství.

Islám je v první řadě propracovaný ideový systém – sebestředný, sebepotvrzující, údajně božského původu a mající světovládné ambice, v němž víc něž jinde platí 'co je psáno, to je dáno'. Dojde-li na lámání chleba, musí se s tím ti, kdo se označují za muslimy, nějak vypořádat. I když muslimové rádi zdůrazňují, že islám uznává všechny proroky včetně Ježíše, Jana Křtitele aj., reálně tato nábožensko-politická ideologie stojí a padá s osobnosti proroka Mohameda – s jeho výroky, skutky a jím nadiktovanou posvátnou knihou.

A to bohužel zdaleka neznamená mír, alespoň ne pro neislámský svět, který je v islámské doktríně nazýván 'dům války' ('dar al-harb'). Není nutné ani praktické dobýt ho mečem, stačí využít jeho slabostí, spousty nedostatků, jeho neznalosti islámských reálií, pasivity umírněné muslimské většiny…

Buh je Velky * Neni boha krome Boha - bum!

V sloupci vedle Šnaidaufova článku v MF Dnes se uvádí nedávno zveřejněná statistika, podle níž

"(…) jen sto miliónů, tedy sedm procent ze všech muslimů, schvaluje útoky 11. září 2001, a lze je tudíž považovat za 'radikály'. (…) Je to pádný argument proti těm, kdo hodnoty islámu považují za neslučitelné s demokracií."

Sto miliónů neboli sedm procent přece není zas tak malé číslo! Uvědomme si, že mírumilovná většina je rovněž až příliš často vlažná a laxní a nebývá zrovna hybnou silou (doporučuji na toto téma článek Paula E. Marka Proč na mírumilovné většině nezáleží). Pokud jde o různá umírněná hnutí liberálních muslimů, tak mi není známo, že by předložila nějakou ucelenou alternativu k právu šarí'a  – tak, jak ho vypracovaly hlavní islámské školy, která by získala větší počet stoupenců.

Také příliš nechápu, proč má zrovna tento údaj svědčit o slučitelnosti islámu a demokracie. Většina islámských učenců se staví proti zabíjení civilistů, přesto mají jasno v tom, že jediná správná vláda je boží autorita, a nikoli to, co si zvolí lidé (viz např. polemiku s dánskými Demokratickými muslimy – text od českého muslima).

 

Závěr

Jestliže má někdo pocit, že média problematiku islámského světa zkreslují a líčí ji v černém světle, pak řešením rozhodně není kompenzovat to natíráním na růžovo.

Což nečiní jen pan Šnaidauf, ale třeba i Česká televize, která před pád měsíci odvysílala celý jeden večer věnovaný islámu. V dokumentu o proroku Mohamedovy se občas mihly ne moc oblečené břišní tanečnice, on sám byl líčen jako velký zastánce práv žen, což se dokreslovalo scénou, kdy jakási ruka strhává ženě šátek z hlavy, jakože ji tím osvobozuje 😀 ha, ha, doufám, že české muslimky proti takové prezentaci svého proroka důrazně protestovaly. Prorok prý zakázal násilí v manželství a své ženy nikdy nebil… Jen ten jeden problematický verš z Koránu (4:34) nařizující bití neposlušných manželek ze scénáře jaksi vypadl, stejně tak tradice zaznamenaná ve sbírce Muslima (004:2127) o tom, jak Mohamed udeřil svou ženu Aišu… 

 * * * 

Díky, že jsi to vydržel(a) a dočetl(a) až sem, milá čtenářko, milý čtenáři, mír s tebou.

Ne islámský, ne římský ani americký, prostě takový ten obyčejný lidský…

V mesite v azerbajdzanskem Baku