Mnoho lidí nemohlo se zvědavostí dočkat a spěchalo za nimi. Všechny pražské ulice, v nichž se dala očekávat vzácná podívaná, byly ovšem hustě obsazeny. Vojáci stáli špalírem po obou stranách ulic. Vjezd do pražského hradu byl vrcholem slavností; sám nepřístupný a plachý Rudolf II. přihlížel z oken Hradu.
Praha prý nepamatovala, že by kdy cizí poselstvo bylo v ní uvítáno s takovou mimořádnou poctou a s takovým sběhem lidu.
Byli to hosté z dalekého, na tehdejší poměry předalekého Íránu – vyslancové íránského šáha Abbáse I. s průvodem, jeden z nich skutečný Íránec Hosajn Alí-beg, druhý anglický rytíř-dobrodruh ve službách íránských, Sir Antony Sherley. Přinášeli císaři Abbásovu nabídku na velkou alianci proti společnému osmanskému nepříteli.“
Jan Rypka: Íránský poutník, str. 387
Vystoupil jsem z metra a namířil si to k Pakulu. Šrumec tu byl teda pěkný, i když mezinárodní kongres není úplně srovnatelný s poselstvem, které dorazilo do Prahy před 410 lety. Cestování tehdy nebylo tak banální záležitostí, a tak přítomnost vyslance ze vzdálené země způsobila podstatně větší rozruch než to, že zástupci mnoha organizací často i ze vzdálených zemí prostě a jednoduše do Prahy přiletěli běžnými aerolinkami. Koho dneska zajímá, že v Praze se po 33 letech koná mezinárodní astronautický kongres a že si tu dali sraz hlavouni z ESA, NASA, RosKosmosu, JAXA a jim podobných spolků?
Hlavní sál vypadal dost zaplněný, a tak jsem skočil do prvního volného místa na kraji řady. Slavnostní zahájení začalo po chvíli nabírat pomalejší a nudnější obrátky a snad proto se mnou osoba na sousední sedačce prohodila pár slov.
„A vy jste odkud?“ ptám se.
„Z Íránu,“ usmála se.
Cože, Írán??
.snad to říkám dobře -„اسمتون چيه ؟“
„نیلوفر„, řekla, zjevně mile překvapená.
Na celou tu akci se sjelo kolem tří tisíc lidí a mezi nimi jenom jedna perská princezna. A já si sednul rovnou vedle ní. V hlavě mi proběhlo těch pár dní, které jsem v Íránu strávil. Kolikrát jsem si říkal, že bych tu okouzlující zemi rád znova navštívil a vida – ona mezitím navštívila mě.
No tak tedy vítej v Praze, hlavním městě Bohemie, milá Nilufar!
Říkáš, že ses dřív zajímala o astronomii? Ten náš slavný orloj není nic jiného než zjednodušená mapa oblohy, astroláb napojení na mechanický stroj. Taky slaví výročí, a to rovnou jubileum – 600 let! První zmínka pochází z 9. října 1410. Vůbec nepochybuju o tom, že Hosajn Alí-beg se mu obdivoval stejně jako ty.
Každou celou se nahoře pohybuje dvanáct imámů, tedy těch křesťanských. Koukni na ten dům napravo!
„… Tak vešla Praha po prvé ve styk s Íránem a s jeho hlavním městem Isfahánem. Skvělé rytiny pražských rytců Sadelerů jsou toho podnes výmluvným dokladem. Někteří myslí také na sgrafita domu U Štorchů vedle staroměstské radnice, na nichž se totiž vyskytuje velbloud.“
Jan Rypka: Íránský poutník, str. 388
Ta socha na staroměstském náměstí je Jan Hus, veliký mollah a zároveň šahíd. Nevím jestli se vyjadřuju dost přesně a už vůbec ne, jestli to chápeš.
Samozřejmě, že jsem princeznu z Persie pořád neotravoval svým výkladovým monologem. Naopak – snažil jsem se ji pozorně poslouchat. Moc nepochodila, když se chlubila tím, že Nadir Šáh, jeden z největších perských dobyvatelů, ukořistil v Indii jeden veliký a mimořádně vzácný diamant.
„Myslíš koh-i-noor?“ Jóó, děvče, mě jen tak něčím nepřekvapíš!
Docela mě ale překvapila, když se sama od sebe rozpovídala o poměrech v Íránu. Moc jsem na ni neútočil dotazy na šátky, jaderný program, kamenování apod., přeci jen tu bylo ohromení z nečekaného setkání a exotickou návštěvou, vlastně i zvědavost, co z ní spontánně vypadne.
Nechali jsme slavnou historii plavat a bavili se radši o obyčejném životě. Spustila o tom, jak se kdysi dala dohromady s partou amatérských astronomů.
Jezdili jsme na různé akce a bylo moc fajn, že jsme byli všichni dost pohromadě, myslím jako kluci a holky. Naučili jsme se tak spolu vycházet a to pro nás bylo moc důležité. Tahle zkušenost vzájemného kontaktu přispěla k tomu, že jsme se stali mnohem dospělejšími, než je v Íránu běžné. Díky tomu jsem i poznala svého manžela.
Ta separace tam je už od dětství a výsledkem je, že jeden neví, jak s osobou opačného pohlaví vycházet. Spousta Íránců vyroste, a neví, koho si vzít nebo dokonce proč se vlastně ženit a vdávat a považují svoje protějšky za jakási podivná stvoření.
Nemluvě o tom, že mladí lidé v Íránu nevidí a nenacházejí svoje uplatnění. Takže jich hodně odchází pryč – do Švédska, Malajsie, Kanady, nejvíc tam, kde jsou dobré podmínky pro získání studentského víza.
Ty demonstrace po volbách, to bylo dost o držku, pěkně nebezpečné, hlavně později, represe se stupňovaly…
Nezdálo se, že by Nilufar byla nějak odrovnaná z toho, že se ocitla v Evropě, na svobodném Západě. Přesun z teheránské Třídy islámské republiky do ostravské Stodolní jí evidetně nezpůsobil žádný kulturní šok – nebo jsem alespoň nic takového nezpozoroval. Komunikovalo se mi s ní velice snadno, vtipkovali jsme, při shledání a loučení se normálně objali.
Byl by to ale hřích kecat jen o politických poměrech.
Vzpomínám si, že prohodila cosi o tom, že přecházet silnice je tu o poznání bezpečnější než u nich – a taky často pokukovala po malých dětech.
Ty vaše blonďaté děti jsou roztomilé – jako kuřátka! Už abych měla nějaké vlastní…
Když jsem cestoval po Íránu a dostal se do něčí společnosti, nikdy jsem neplatil za jídlo. To prostě nešlo. Ale tahle perská kočka dost prskala, když jsem ji tu na něco pozval. To mi přišlo dost zvláštní, asi mi nezbyde než znovu navštívit Írán a vychutnat si zase místní pohostinnost
Až příště přijedeš do Teheránu, už nebudeš muset spát na autobusovém nádraží, povídala se smíchem, když jsem ji líčil svůj první den v íránském hlavním městě.
Už se na to těším. Jsem rád, že i v nesvobodných poměrech může vyrůst velice svobodomyslná a sebevědomá osobnost.
A těší mě, že jsem měl tu čest takovou vyslankyni osobně poznat a přivítat v České republice na první zahraniční cestě.