"Tak třeba malý kousek křídy – přesně tam, kde si myslíme, že je, se ve skutečnosti nachází jen malá prázdná bublinka obklopená křídovým masívem…"
"Ha, ha, ha…" řehtali jsme se o přestávkách výplodům géniova mozku a vypravěčskému umění spolužáka, které nám pomáhaly uchovat si dobrou náladu a zdravou mysl.
Cimrmanova teorie externismu v podstatě oponuje solipsismu, který říká, že existuje pouze Já a okolní svět nikoli. Podle Cimrmana je to naopak Já, které neexistuje, zatímco okolní svět ano. Svět tak chápe jako prostor s prázdným místem uvnitř, kde Já chybí. A toto se vztahuje na všechny předměty, které nás obklopují. Viz zmíněný příklad s křídou – je všude, jen ne v tom malém prostoru, kde ji vidíme, kde se domníváme, že se nachází.
Takový středoškolák se však kromě různých srandiček často zajímá i o vážná filozofická témata: Odkud jsem? Jaký je smysl života? Existuje Bůh? apod. A přitom ke své vlastní škodě opomíjí právě teorii externismu, kterou pokládá za pouhou zábavu a nikoli za mocného pomocníka v hledání Pravdy.
* * *
Nejrůznějším hledačům a tazatelům vyšla v onom středoškolském období vstříc jistá křesťanská církef tím, že v našem městě uspořádala cyklus přednášek na duchovní témata. Na jedné z nich vysvětloval přednášející určité pojetí dějin křesťanství. Na plátno v čele sálu promítnul názorné schéma, vlastně šlo o jakýsi graf, jen ta křivka tam chyběla, nebylo však těžké si ji domyslet. Vodorovná osa představovala plynutí času, svislá poněkud těžko definovatelnou veličinu, řekněme, že to bylo množství pravého učení v doktríně křesťanské církve.
Na začátku v levé části grafu byla prvotní křesťanská církev s vysokými hodnotami obsahu Pravdy, pak to šlo ale rychle s kopce. V pozdní antice a středověku se do křesťanské církve dostávalo falešné učení a křivka se plazila dole. Naštěstí přišli reformátoři a křivka se začala zvedat, přičemž míjela taková jména, jako Martin Luther, John Wesley až dospěla k poslední osobnosti, která shodou okolností stála u zrodu zmíněné církfe. V tomto bodě se úroveň pomyslné křivky již vyrovnala počáteční vysoké hodnotě prvních křesťanů.
Přednášky se celkově věnovaly více tématům, rozebíraly se biblické texty, vysvětlovalo se, co je to křesťanství, desatero aj. Pochopitelně, že přišla řeč i na křest, tedy na to, jak se stát křesťanem a vstoupit do církve. Jenže – která je ta pravá? Jak to má člověk poznat? Církef věnovala v závěru přednáškového cyklu tomuto tématu velký prostor, patrně proto, že existuje strašně moc církví a člověk se v nabídce duchovního supermarketu (kam patří samozřejmě i nekřesťanská náboženství, ta byla ale vyřazena hned na začátku, ani nevím jak) moc nevyzná.
Výběr pravé církve měl usnadnit jednoduchý návod. Aby to bylo všem opravdu jasné, promítl se na plátno s nadpisem 'znaky pravé církve' a všichni měli před očima jednotlivé očíslované body 1), 2), 3) … s příslušným textem. Pravá Boží církev měla mít všechny vyjmenované charakteristiky. Normálně by takový návod byl pro člověka nesrozumitelný, nicméně pravidelný účastník přednášek se již vyznal, v podstatě na něj byl jednotlivými lekcemi systematicky připravován.
Jedno, dvě nebo tři vybraná kritéria pravosti církve několik církví ještě splňovalo, nicméně všem požadavkům vyhověla pouze jediná, shodou okolností to byla právě církef, která přednášky pořádala.
A kdyby se náhodou někdo přesto rozhodl vstoupit do nějaké jiné církve, která tak úplně nevyhovuje? Tak to by byl problém… Bůh by pak nemusel takového věřícího, který zavrhnul Pravdu, vůbec vyslyšet a přijmout jeho uctívání… Kdoví, jak by to dopadlo při posledním Soudu…
Zkrátka a dobře, tato církef se pokládala a pokládá za necírkvovatější církev (termín převzatý z básně K. H. Borovského Křest svatého Vladimíra), mající na tomto světě důležité poslání šíření pravého učení a spásy lidí. Jistý její vysoce postavený představitel dokonce veřejně prohlásil, že církef, na rozdíl od jiných, 'káže 100% evangelia'.
Podivné je, že tato církef s tak jedinečným posláním se poměrně často nehlásí ke svým veřejným aktivitám. Tak třeba ty zmíněné přednášky se konaly pod hlavičkou občanského sdružení, jehož název nijak neasocioval přítomnost duchovních témat nebo misijní činnosti. Podobně tomu ostatně bylo i s celou propagací přednáškového cyklu.
* * *
A jak tato církef vypadá zevnitř? Je to docela zvláštní svět s pestrou směsicí mužů a žen, v němž zvláštní roli hraje několik náboženských pravidel (příkazů, zákazů), jejichž dodržování odlišuje členy církfe od ostatních lidí, věřících i nevěřících. Někteří kvůli nim řeší nejedno tíživé dilema, vnějšímu pozorovateli jen těžko pochopitelné. Vzpomínám si na jednoho asi osmdesátiletého pána, který vyprávěl příhodu ze svého mládí, kdy v zájmu dodržení jistého náboženského zákazu odepřel dvěma starým lidem pomoc v nouzi. Nijak moc hrdý na to nebyl, byla na něm spíš vidět jakási lítost či povzdechnutí.
Jiný pán ve středním věku při jedné příležitosti uvedl příhodu z vojny, kdy v jisté situaci naopak určitý náboženský zákaz porušil. "Dodnes nevím, jestli jsem jednal správně," svěřil se po mnoha letech. Moji spolužačku přivedly experimenty s dodržováním pravidel stravování (z velké části motivované četbou církefní literatury) až do ordinace gynekologa. Jiní učinili nábožensky motivovaná rozhodnutí v oblasti intimních vztahů a hledání životního partnera, která mnohé uvrhla do zbytečných citových traumat.
Těžko charakterizovat církef nějak stručně, nicméně má-li poznání Pravdy přinést člověku také vnitřní pokoj, radost, prostě sluníčko v duši, troufám si říct, že mnoho členů církfe Pravdu nepoznalo. Zato zažili pocity viny, sebezraňování různého druhu, vnitřní nesvobodu, nejistotu, případně naopak až dogmaticky pevnou jistotu, která jen cosi maskuje… Nelze říci, že vše tam vypadá tak černě, hodně členů církfe je celkem v pohodě, v mnoha případech jde o užasné osobnosti, s nimiž je radost se setkat, v církfi se dá zažít i legrace a vůbec vše příjemné, co lze zažít ve společenství.
* * *
Proč vlastně věnovala církef tolik úsilí, aby se prezentovala jako jediný strážce Pravdy, který musí nutně být konečnou stanicí duchovního hledání? Proč všechny ty grafy a návody jak poznat pravou církev, směrovky, které všechny ukazovaly jen jedním směrem, reflektory ozařující jedinou zprostředkovatelnu Pravdy, a to vše dokonce s jakousi skrytou latentní pohrůžkou?
Jako kdyby se církefní náboženský systém pokoušel o soulož s lidskou duší a neuměl si přitom získat její srdce. Tak to zkouší nejrůznějšími rafinovanými propracovanými strategiemi, které ovšem zůstavají zoufale neohrabané. S duší, která něčemu takovému podlehne, musí být něco v nepořádku, i když je možné, že je jen slabá, nezkušená a nezralá.
Takové duchovní násilí jde ruku v ruce s duchovní pýchou a v neposlední řadě s duchovním pohodlím. To spočívá v představě, že všichni příslušníci jiných náboženství a církví by měli upřímně hledat, zkoumat, tázat se a přijít na to, že jediná pravá církev (jediné pravé náboženství) je církef (případně jiná náboženská komunita). Jinak jim hrozí u Boha problémy, třeba věčné zavržení. Naproti tomu příslušník 'jediného pravého' náboženství se už tolik namáhat nemusí, spočinul v bezpečném duchovním přístavu, jehož bezpečí se opírá mnohdy o impozantní, leč prohnilou sebepotvrzující myšlenkovou konstrukci.
* * *
Věřím, že Pravda si srdce získat dokáže a umí nabídnout neskutečně víc, než pochybný duchovní komfort; a už vůbec nepotřebuje sahat k takovým metodám. A pak se třeba stane, že ji člověk potká v jedné z jejích mnoha podob a je jí okouzlen, přestože nevyhovuje kritériím 1), 2), 3) … v návodu na rozpoznání pravé církve. Jako při stavu zamilovanosti se do krve vyplaví tajemné spirituální hormony a rozpouští sebedůmyslnější ideologický systém.
Existuje hodně náboženských skupin, které zdůrazňují, že právě ony vlastní Pravdu. Takto otevřeně to v dnešní postmoderní společnosti zpravidla neříkají, na to mají jiné metody. Myslím, že při bližším zkoumání se nakonec ukáže, že přesně tam, kde se nejvíce nárokuje přítomnost Pravdy, tato Pravda vůbec není. Kdyby tam byla, měla by zapotřebí dělat si takovou reklamu a vytvářet propracovanou sebepotvrzující ideologii?
A tak se plně potvrzuje Cimrmanova moudrá teorie externismu, dané náboženské společenství je spíše ostrůvkem obklopeným mořem Pravdy, na němž se vyznává jakási ideologie, která žíznivé duši nic dát neumí, i když hlasitě proklamuje pravý opak. Občas někoho napadne jít se trochu osvěžit do vody. A občas se mu v ní tak zalíbí, že se na ostrov nevrátí. A nemusí se utopit, stačí se naučit plavat, není to tak těžké…
Nemusíme zůstat jen u náboženských ideologií, vezměme si třeba politiku – například Demokratická republika Kongo je oblastí, kde se demokracii moc nedaří, stejně tak v Korejské lidově demokratické republice, jejíž lid strádá jako málokde na světě. To ostatně popsal Orwell ve slavném románu 1984: Ministerstvo lásky se zabývá nenávistí, svoboda je otroctví…
Myslím, že kdyby lidstvo více naslouchalo našemu opomíjenému géniovi a jeho teorii externismu, mohlo si ušetřit nejednu bolestnou zkušenost s budováním 'nebe na zemi'.
* * *
Před několika dny mi psal jeden kazatel církfe. Po několika letech zjišťoval osudy duší, s nimiž církef ztratila kontakt, a tak narazil i na moje jméno. Musím říci, že jsem z jeho strany necítil žádný nátlak, elektronickou cestou jsme si bez průtahů vysvětlili svoje postoje. Už dlouho jsem se nesetkal se způsobem myšlení tak odlišným od mého, jako u tohoto kazatele.
Z nevídané sklizně nových duší, které přinesla přednášková evangelizace, zbyla nakonec jen hrstka, z mladých lidí téměř nikdo. Občas se s někým z nich potkám, dáme se do řeči a někdy se náš hovor dotkne oné několik let staré zkušenosti, která nás spojuje. Čas od času se setkám s někým úplně cizím, kterému církef zkřížila cestu a komu po ochutnání církefní reality zůstala na jazyku nepříjemná pachuť. Kdysi jsem zahlédl na internetu v jednom diskuzním fóru téma 'Církef' s podtitulem 'pro ty, kdo vědí, o co jde'. Zaslechl jsem v tom výkřiku do internetového prostoru jakousi temnou ozvěnu, fórum však bylo prázdné, bez příspěvků.
Církef za posledních pár let zbohatla a dále rozvíjí svou marketingovou strategii na duchovním trhu a spoustu prospěšných aktivit po celém světě. Její knihy se u nás prodávají i v některých běžných 'neduchovních' knihkupectvích, o tom si mohla v 90. letech nechat zdát. Umím si představit, jak se dnes mezi jejími oddanými členy říká, že 'Pán žehná svému dílu'.
Vím, že jejich eventuální sebereflexe asi nikdy nevybočí z určitých mantinelů a že ani Jára Cimrman s tím mnoho nenadělá. Vím taky, že nemůžu na církef jen tak házet špínu či lepit hloupé a zavádějící nálepky typu 'sekta' či 'destruktivní kult', že řada věcí není jednoznačných. Bojovat proti 'jediným pravým' náboženstvím a ideologiím může být užitečné, ještě důležitější mi přijde pěstovat zdravou a silnou duši (chcete-li osobnost), která se nedá svést někým, kdo jí není hoden.
* * *
Nikoho od náboženství a hledání Pravd neodrazuji, nicméně zahrávat si s duchovnem nemusí být sranda. Jak pravil Jára Cimrman, na počátku poznávacího procesu stojí omyl, který musíme vyvrátit, což dá někdy zabrat. Přesto se kloním k názoru, že spiritualita je velmi přirozenou součástí lidského života, byť jde o oblast s poněkud zlomyslně nastavenými parametry – podobně jako v případě sexuality. Její zdravé prožívání není právě jednoduché.
Libanonský mystik Chalíl Džibrán napsal: "A nedomnívejte se, že můžete usměrňovat běh lásky, neboť láska, uzná-li vás toho hodnými, bude sama řídit váš běh."
Napadá mě, že s Pravdou je to podobné: nedomnívejme se, že můžeme Pravdu lokalizovat, zmocnit se jí a používat ji k pochybným účelům, neboť ona sama si nás vyhledá, zmocní se nás a učiní z nás svůj nástroj – pokud nás uzná toho hodnými.
A v to tiše doufám.
PS:
Pln vděčnosti našemu géniovi Járu Cimrmanovi ještě připojuji jeho závěr logicky plynoucí z teorie externismu: "Víme vše: Nevíme nic."