Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Šalom, Guba!

Při listování svým knižním turistickým průvodcem jsem v kapitole o horském regionu kolem města Guba na severovýchodě Ázerbajdžánu narazil na spoustu zajímavostí. Ne že by mě nezaujaly, ale jedna z nich naprosto převálcovala všechny ostatní. Nejinak tomu bylo, když jsem město Guba nakonec sám navštívil. Z avtovagzalu jsem hned vyrazil podle mapy ke svému cíli, aniž bych se zdržoval obvyklým bloumáním po městě, až jsem stanul před mostem přes řeku Gudailčaj. Na druhé straně už mě očekávala Červená Osada, jediné židovské město na světě ležící mimo stát Izrael.

 

Za mostem Krasnaja Sloboda

 

Červená Osada (rusky Krasnaja Sloboda, ázerbajdžánsky Qırmızı Qesebe) administrativně náleží pod město Guba (azer. Quba) a táhne se v úzkém pásu dlouhém asi 2-3 km podél východního břehu řeky Gudailčaj (na druhé straně je větší muslimská část města Guba). Jestli se skutečně jedná o jediné město s prakticky souvislým židovským osídlením mimo Izrael, nevím. Je fakt, že po holokaustu židovské vesnice a městečka ('štetly') z východní Evropy zmizely, došlo k masové emigraci Židů do Izraele a ovšem také k asimilaci části těch, kteří se rozhodli zůstat. Místa s převažujícím židovským obyvatelstvem se nicméně ještě najít dají, např. v USA v newyorském Brooklynu.

Místní obyvatelé se nejčastěji nazývají horští Židé nebo také kavkazští Židé, oni sami si říkají Džuhuro. Jazykově jsou příbuzní s etnickou skupinou Tatů, proto se jim také občas říká židovští Tatové, jejich jazyk však nezapře jisté ovlivnění hebrejštinou, čímž se liší od řeči ostatních Tatů, kteří jsou většinově muslimové. Jde o jakýsi dialekt perštiny a hovoří se jím v některých oblastech v ruského Dagestánu a na severu Ázerbajdžánu (ázerbájdžánština je jazyk turkický, zatímco perština indoevropský).

Reklama

Svým náboženstvím a jazykem vyvářejí velmi zajímavý prvek v pestré mozaice kavkazského regionu. A nejen tam. Červená Osada respektive město Guba je sice jejich tradičním centrem, nicméně v současné době jich mnohem více žije v hlavním městě Baku, a drtivá většina v zahraničí (Izrael, USA, Rusko, Německo).

 

 U vchodu do hlavni syngogy

Kde se vzala na severu Ázerbajdžánu pod úbočím kavkazských hor tahle kuriózní židovská komunita? Tuhle otázku se snaží zodpovědět různé teorie, ta nejromantičtější říká, že jde o část ztracených židovských kmenů, kteří opustili zemi zaslíbenou po prvním zničení chrámu v roce 722 př. n. l., a pak postupně pronikali do této oblasti přes Persii (Írán) a přijali jazyk Peršanů (Tatů). Naproti tomu existuje domněnka, že jde původně o místní Taty, kteří konvertovali k judaizmu. Podle všeho však perský původ nezapřou, je pravděpodobné, že část z nich byla perskými vládci zvána do této oblasti jako kolonisté, aby zde vytvořili nárazníkovou zónu proti nájezdníkům.

Svým způsobem nejsou horští Židé nic extra zvláštního. Je totiž poměrně iluzorní spojovat si židovský národ pouze se Semity z oblasti Izraele/Palestiny. V nejrůznějších částech světa najdeme mnoho zvláštních etnických skupin, jejichž příslušníci se hlásí k židovskému původu, což lze doložit nejen studiem jejich tradic, legend, náboženství a jazyka, ale též geneticky. Zarážející je jejich fyziognomie mnohdy nahony vzdálená běžným představám o tom, jak vypadá Žid (nos, tvary lebky apod.).

Ta například etiopští Falašové mající černou pleť byli s jistými potížemi oficiálně uznáni za Židy a mnoho z nich se  vystěhovalo do Izraele. Další podobné skupiny najdeme i v jiných oblastech Afriky. I v Indii žije hned několik různých židovských komunit.

A víte, co se přihodilo slavnému panu Roubíčkovi (tomu, co se často potkává s panem Kohnem)? Jednou ho obchodní záležitosti přivedly do kteréhosi města v Číně. Zjistil, že je tam synagoga, a tak se do ní v pátek večer se dle svého zvyku vydal. Vstoupí dovnitř, rozhlíží se a najednou se k němu otočí jeden z přítomných čínských Židů, ukáže na něj prstem a řekne: "Ty nejseš Žid, ty nemáš šikmý oči!"

Mnohé z těchto kuriózních skupin opustilo oblast Palestiny před mnoha staletími a po té zůstali více méně v izolaci od židoského 'mainstreamu', takže se jejich zvyklosti mohou značně lišit od většinové židovské komunity – např. neznají Talmud, židovství se u nich dědí po otci a nikoli po matce apod.

Židovský národ prostě odráží etnickou rozmanitost celého světa, a to kupodivu včetně problematických fenoménů s ní spojených, jako je xenofobie a rasizmus. Asi nejlépe je to vidět přímo v Izraeli, kam se přistěhovali lidé židovského původu z nejrůznějších koutů světa. Nejeden takový Žid (z hlediska tradičního židovského zákona ovšem ne všichni lidé židovského původu s izraelským občanstvím jsou právoplatní Židé) by mohl vyprávět o potížích s integrací do izraelské společnosti a o ne právě harmonických vztazích mezi jednotlivými komunitami.

Ostatně v Ázerbajdžánu existují hned tři různé židovské komunity: kromě místních horských Židů jsou zde přítomni přistěhovalí gruzínští a aškenázští Židé.

Etnická pestrost mezi Židy může být zarážející vzhledem k tomu, že židovský zákon halacha zapovídá sňatky s Nežidy – jak je tedy možné, že se Židé na určitém území často fyzicky podobají okolnímu obyvatelstvu? Je však velmi pravděpodobné, že pravidlo endogamních sňatků nebylo v různých kulturních podmínkách, do kterých se Židé dostali, vždy striktně dodržováno, což zaznamenávají už texty Starého zákona (Tanachu).

Dalším jevem, s nimž je nutno počítat, jsou konverze Nežidů k judaismu, k nimž mohlo docházet individuálně i hromadně. Patrně nejznámějším příkladem konvertitů je národ Chazarů, hovořící turkickým jazykem. Řada badatelů se domnívá, že evropští Židé mají z velké části právě chazarský, a nikoli semitský původ.

 

Publikace Kalendář česko-židovský z let 1934-5 obsahuje článek s několika pozoruhodnými informacemi právě o horských Židech:

Sousedé považují židy za praobyvatele země, na rozdíl od jiných krajů, kde se na ně pohlíží jako na cizí přistěhovalce. Byli v Aserbejdžanu dříve, než se přistěhovalo nynější turanské obyvatelstvo (…). Podle legendy byl prvním židem v Aserbejdžanu jistý Šambat, který prchl několik století před Kristem z Babylonu do Armenie. Jeho potomci byli vojevůdci a šlechtici starých králů Arsakidů a jeden z nich, Šambat Bagarat, se dokonce stal dědičným "tagadirem", to je dvořanem, který posazoval korunu na hlavu nového krále. (…)

Když caři dobyli jižního Kavkazu, kde bydlela část "Kiptů" [jiné označení pro horské Židy; pozn. autora blogu], žádali tito židé rovnoprávnost s ostatními obyvateli země, osvobození od omezení ostatních židů s odůvodněním, že se před Kristem vystěhovali z Palestiny a že tedy nejsou odpovědni za ukřižování Krista. Ačkoliv to podle vědeckého zkoumání je sotva pravda, splnil car žádost válečnického lidu, asi aby zabránil povstání.

Tito židé mají nyní jen málo smyslu pro bývalou slávu svého kmene. Většina z nich jsou analfabeti, prostí válečníci a pastevci, kteří se liší zvláštními mravy, zvyky a zákony ode všech židů světa. (…)

K cizím, zvláště ruským židům chovají se Kiptové nepřátelsky. Velkou úlohu zde hraje různost řečí. (…) Především však to je přirozená nenávist naivně zbožného nomáda k cizinci a měšťákovi vůbec, která je ještě posílena, vydává-li se cizinec za souvěrce. Cizí žid není na příklad nikdy vpuštěn do synagogy, také nedochází skoro nikdy ke sňatkům domácích a cizích židů. Kipta nenávidí bílého žida. (…)

Se svými sousedy, mohamedány a křesťany, žijí však v nejlepších stycích, pokud to je za neustálých vzájemných loupežných taženích možné. (…)

zdroj: Kalendář česko-židovský, 1934-5, str. 107-9, jde o citaci z knihy Olej a krev v orientě.

 * * *

Moje průvodcovská knížka udávala o horských Židech celkem dobré reference, prý pohodoví a strašně pohostinní lidé, tak jsem na to byl zvědav. Hned za mostem se se mnou dal do řeči nějaký chlapík, ale ouha, on nebyl místní. No nic, prošel jsem se po hlavní ulici, když tu náhle uslyším hlasité 'šalom!'. Zdravil mě nějaký pobuda na druhé straně ulice, podle všeho asi místní blázen. Kolem pobíhající kluci, mi radili, ať mu v žádném případě nedávám peníze, že prý všechno prochlastá.

 

Pred novou zidovskou skolou v Cervene Osade

Já jsem je nicméně zaujal a trochu jsme se dali do řeči. Občas kolem prošli další mrňata a v domnění, že jsem turista z Izraele, na mě pokřikovali "Manišma, manišma?" (Jak se máš?). Nenechal jsem se vyvést z míry a odpověděl "Beseder, v' ata?" (Dobře, a ty?), čímž jsem prakticky vyčerpal své konverzační dovednosti v ivritu.

Nakonec se mě ujal Ernesto, patnáctiletý mladík, co uměl skvěle rusky a docela slušně anglicky. Na moji prosbu mě zavedl do nové, moc pěkně vybavené školy, kde se zároveň v tu dobu vyskytoval rabín. Když mě uviděl, tak s typickou aškenázkou rezervovaností (nebyl místní) utrousil "Přišel jste se podívat? No tak prosím, podívejte se…" a odešel.

S Ernestem to bylo jiné, nebyl nijak extra ukecaný, ale přesto mi o sobě prozradil pár zajímavostí. On se svojí rodinou žije v Rusku a do Červené Osady jezdí jen občas, hlavně v létě. Sice odtud pochází, ázerbajdžánskou kulturu však moc nezná, neboť větší část svého života žil v Moskvě. Pozval mě do jejich domu, kde zrovna nikdo nebyl, a pohostil (zeleninový salát, ovoce a samozřejmě čaj – moc dobré!).

Vypadlo z něj, jestli nevím o někom, kdo chce koupit koberce (ty mají v Ázerbajdžánu dlouhou tradici, stejně jako v Persii/Íránu, východním Turecku, Arménii apod.) Prý jich mají doma spoustu. A opravdu, za nějakou dobu dorazil jeho otec, který mě zavedl do jakési místnosti s množstvím na sebe naskládaných koberců.

"Podívej se na to! To nemají ani v muzeu v Londýně!!!" s těmito výkřiky opakujícími se pořád dokola  přede mě házel jeden koberec za druhým. Pak odkudsi vytáhl tlustou knížku v ruštině, asi to byla nějaká encyklopedie, trochu v ní zalistoval, zapíchnul prst do jedné stránky a vykřikl: "Podívej, tady to máš jasně napsané!!!" Moc jsem tomu nerozuměl, ale v textu se říkalo něco o tom, že jakýsi prvek vyskytující se na tradičních kobercích pocházi právě od ázerbajdžánských Židů.

A do toho všeho omílal kolem dokola, že shání kupce pro ty koberce, ale jen někoho, kdo se v nich vyzná a umí je ocenit. "Když mi někoho najdeš, dám ti samozřejmě podíl!" zdůraznil. Musím říct, že mě to trochu unavovalo, koberce ani byznys nejsou zrovna moje hobby. Fakt je, že Ernestova rodina podle všeho patřila k těm bohatším, jejich dům byl hodně rozlehlý, spíš takový menší palác. Židovský smysl pro obchod asi není omezen jen na Aškenáze.

Po rozloučení s Ernestem mě na hlavní ulici 'odchytli' místní chlápkové, což už bylo mnohem uvolněnější setkání ve stylu "Posaď se se u nás, jak se jmenuješ?, odkud jsi? jak se ti tu líbí?" Prostě pohodička, žádný stres a k tomu nezbytný čajíček, jsme přece v Ázerbajdžánu.

Chlapsky cajovy dychanek v Cervene Osade

 

 * * *

Docela se těším, až budu o své návštěvě horských Židů vyprávět někomu v angličtině. Představuji si to takhle: v jednu chvíli sezatvářím tajemně a prohlásím: "In Guba I saw God face to face, yet my life was preserved."

To se dá přeložit takto: "V Gubě jsem spatřil Boha tváří v tvář a byl mi zachován život." Je to v podstatě citace Bible, Genesis 32:31, tuto větu pronáší patriarcha Jákob plný posvátné bázně po té, co v noci zápasil s jakousi tajemnou bytostí, o níž se dozví, že je Bůh. Jde o poněkud nejasný, zároveň však veledůležitý text, protože ona bytost dá Jákobovi nové jméno – Izrael (což znamená něco jako 'Bůh zápasí'). A právě odtud pochází i jméno židovského státu.

Jenže v mém případě by ta věta měla znít česky jinak: "V Gubě jsem spatřil Goda tváří v tvář a byl mi zachován život." A zdaleka nešlo o dramatický okamžik, jako v případě Jákoba. God byl prostě můj další průvodce po tomto židovském městečku s trochu kuriózním jménem. Uměl skěle anglicky, nějakou dobu totiž studoval v USA v rámci stipendijního programu financovaného asi židovskými mecenáši ze zahraničí, pobýval v Izraeli, za svůj domov však pokládall Červenou Osadu.

Jako všichni místní se i on cítil být Židem, s docházkou do synagogy to ale rozhodně nepřeháněl a židovským státem nijak extra nadšený nebyl, mentalita Izraelců mu vůbec nebyla blízká a žít by tam nechtěl. V podstatě totéž říkal o Rusku. Do těchto zemí jezdí horští Židé především za prací, v případě Izraele také na různé poznávací a vzdělávací programy určené pro Židy v diaspoře. Podle Goda je však nejlépe doma, tedy v Červené Osadě. On a jeho kamarád Edgar mě vzali na krátkou projížďku autem po okolí, mimo jiné na nedaleký svah, odkud byl krásný výhled na město a okolní hory.

God a Edgar, pohled na Cervenou Osadu

 * * *

Druhý den jsem se před odjezdem z Guby ještě jednou prošel Červenou Osadou. Byla sobota, tedy šabat. Zvědavě a nesměle jsem nakouknul do jedné uličky, kde byly nějaké stany, patrně se tam chystalo pohoštění či co. Zdálky mě zahlédla jakási stařenka sedící před jedním domem dočista sama na židli.

"Idi sudá!" ("Pojď sem!"), zavolala na mě rusky. Babča musela mít pěkně dobré oči, když poznala na tu dálku, že jsem cizinec. "No tak jen pojď sem, pojď, jen se tam běž podívat," zvala mě, abych prozkoumal, co mě tak zaujalo.

Nedá mi to, abych nevzpomenul jinou příhodu, která se mi stala před pár lety v Praze v Jeruzalémské ulici před Jubilejní synagogou. Byla rovněž sobota ráno, ulice téměř liduprázdná a já si usmyslel, že se poprvé v životě podívám na židovskou bohoslužbu. "Kampak, kampak???" nevlídně se tvářící sekuriťák s cigárem v puse mi ještě na ulici zastoupil cestu. Vysvětlil jsem mu, oč mi jde, výraz jeho tváře se nicméně příliš nezměnil a nevraživým hlasem mi položil pár otázek typu "Hmmm, a vy jste Žid? Umíte se modlit?". No prostě jsem nakonec musel udělat čelem vzad 🙁

Je pravda, že sekuriťáci stojí před židovskými objekty v Praze hlavně kvůli hrozbě teroristických útoků a ne kvůli zvídavým neobřezancům. Musím taky říct, že jsem se později na židovskou bohoslužbu dostal hned několikrát úplně bez problémů, dokonce i do Staronové synagogy a jednou jsem si díky shodě okolností a s trochou chucpe pochutnal zcela zdarma na slavnostní šabatové večeři na židovské radnici. Nedá se ale popřít, že čeští (evropští) Židé jsou v mnoha případech neblaze poznamenáni mentalitou gheta, na které má historicky svůj podíl jak útlak okolní společností, tak předpisy jejich náboženství a která se projevuje spíše vůči lidem židovského původu, kteří nesplňují jistá kritéria pro správné 'košer' židovství.

Ázerbajdžánští horští Židé mají zjevně jinou historickou paměť. Nezažili holokaust, řídí se v některých ohledech výrazně odlišnými tradicemi, z nichž řadu převzali od okolního obyvatelstva. Ještě v počátcích 20. století praktikovali krevní mstu, mnohoženství a s ostatními jinověrci (převážně muslimy) často uzavírali 'pokrevní přátelství' následujícím rituálem. Muži si vyměnili zbraně, natrhli levou paži a jeden druhému vysáli z rány krev. Od té doby se pokládali za bratry, což se prý někdy dokonce stvrzovalo tím, že dotyčný přivedl svého nového bráchu ke své matce a ona mu podala prs jako symbol přijetí do rodiny.

kavkazske zidovske zeny (zdroj:Wikipedia)

"Vždycky jsme chodili do synagogy, vždy jsme slavili Pésach. Vždy jsme věděli, že jsme Židé," tak charakterizoval před pár lety tuto židovskou komunitu jeden její člen. Místní sice nerozuměli hebrejským textům, dokonce ani rabín, svoji identitu si ale přesto dokázali udržet. V posledních letech se židovský život v Ázerbajdžánu obnovuje, opravily se synagogy, prohloubily se kontakty s ostatními Židy v zahraničí, přesto jsem ke své velké lítosti nenarazil na nikoho, kdo by znal Kafku nebo alespoň Maharala (rabiho Loewa) a legendu o Golemovi.

 * * *

Jestli se ještě někdy vrátím do Červené Osady a spatřím tam Goda tváří v tvář, asi ho jen tak z legrace požádám, aby mi dal nějaké nové jméno.

 

Salom, Guba

 

P.S.

Slovíčku 'šalom' horští Židé samořejmě rozumějí, i když ho myslím vyslovují 'šolum' nebo tak nějak, pokud se ale mezi ně náhodou dostanete, vyzkoušejte spíš následující fráze, určitě je ohromíte.

ruze chairbu = dobré ráno

ševe chairbu = dobrou noc

šehangum chairbu = dobrý večer

sogboši = děkuji

(zcela bez záruky, přepis i význam nemusí úplně sedět)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama