Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Sajídova cesta do svatého města

Teheránu jsem měl plné zuby a žádost o ázerbajdžánské tranzitní vízum konečně podanou. Takže jsem popadnul bágl a namířil si to na jižní autobusový terminál. Kluk v hotýlku na mě cosi křičel, soudím, že tak prskal kvůli mému poněkud pozdnímu checkoutu z tohoto primitivního ubytovacího zařízení. Jako že musím zaplatit něco navíc. "Nauč se nejdřív anglicky, chlapečku, pak se s tebou budu bavit," houknu na něj a zdrhám.  

Jenže na autobusáku mě kuráž brzy opustila. Bezradný a naštvaný jsem se posadil na svůj batoh – na lavičkách totiž nebylo místo – vytáhl něco k pití a přemýšlel.

Počítal jsem na stopro s tím, že pojedu do Isfahánu, jednoho z nejkrásnějších íránských měst, kde jsem se měl setkat s jedním Íráncem, co mě tam pozval, a u něj zažít oslavu velkého svátku – narozenin dvanáctého imáma. A to je právě ten problém. Krátce před tímhle velkým svátkem dochází v Íránu k mohutným přesunům obyvatelstva a jízdenky jsou vyprodané. Jindy by nebyla jízdenka do Isfahánu problém, ale teď? Co teď sakra?

V budově terminálu je pěkný mumraj, všude se tlačí mraky lidí u okének, fronty tu moc nefugují, spíš chaos. Íránci jsou normálně ochotní pomáhat cizincům, jenže v tomhle davu se najednou každý stará sám o sebe a navíc je mi jasné, že s jízdenkou do Isfahánu ani do jiného města mi nikdo pomoci nemůže, ani kdyby chtěl.

Reklama

K tomu všemu ke mně přišel jakýsi stařík, prý tu musí zamést. Prostranství tam bylo docela velké, on si ale usmyslel, že začne zametat zrovna tam, kde jsem se posadil, takže mám teda jako vypadnout. "Trhni si nohou, dědku," procedím mezi zuby, ale pak se neochotně přesouvám.

 * * * 

Asi mě trestá zoroastrijský bůh Ahura Mazda za to, že jsem zdrhnul z hotelu aniž bych zaplatil za překročený čas po checkoutu. Ale Mazdo, víš přece, jak to bylo – měl jsem úplně všechno zbalený, stačilo dát bágl někam do úschovny, jenže v téhle díře neměli ani pořádnou sprchu, ty dvě pochybné existence, co měly "hotýlek" na starosti, neuměli anglicky ani číslovky, jinak bych se s nimi klidně domluvil, jak jsem to zatím udělal všude jinde…

"No dobrá, dobrá," povídá Mazda, "už se nezlobím. Vezmi bágl a běž se podívat ven z budovy."

Poslechl jsem a ejhle – najednou odkudsi uslyším mile znějící větu "Excuse me, can I help you?" Celkem příjemný chlapík mě vyslechnul a on že prý jede do Araku. Arak mě moc nezajímá, ale on říká, že tohle město je kousek od posvátného města Qom [kom]… Dala by se tam sehnat jízdenka? "Musíš jít rovnou k autobusu, v budově se jízdenka koupit nedá," dává mi tenhle anděl cennou radu a už mě odvádí k autobusu.

Tam je něco jako fronta, spíš takový obrovský chumel lidí. Poptávka po Qomu evidentně převyšuje nabídku spojů, lidé se cpou do autobusu bez ohledu na pořadí ve frontě… Trochu bezradný se dám do řeči s vedle mě stojícím mladíkem, který umít trochu anglicky. Povídáme si, po chvíli odběhne a přináší jakousi zmrzlinu. "Tady máš, to je pro tebe. Jo, a já se jmenuju Sajíd," představí se.

 * * *

Přesouváme nakonec na jiné stanoviště autobusů, přičemž zažiji asi nejdramatičtější okamžik svého pobytu v Íránu. Cestu mi zkřížil velký dálkový autobus projíždějící poměrně rychle kolem budovy terminálu a jen na poslední chvíli jsem před ním uskočil. Nechápu, jak se mi to s těžkým batohem na zádech podařilo, řidič každopádně pokračoval nerušeně dál a ani nesnížil svoji rychlost. "God protected!" vypadlo ze Sajída udiveně a poplácal mě na ramenou. Ahura Mazda asi opět zasáhnul, ještě teď mě mrazí, když si na tenhle zážitek vzpomenu.

Konečně se oba dostáváme do autobusu a naše vzdálenost od Qomu se pak rychle zkracuje, leží totiž jen nějaké dvě hoďky jízdy z Teheránu. Co je vlastně na tomle městě tak posvátné? Nachází se v něm šiítská svatyně, v níž je pohřbená Fatima, sestra imáma Rézy, a do které proudí zástupy šiítských poutníků z celého světa. Dále je v Qomu významná náboženská škola – z tohoto učiliště se prakticky náboženská (a vládnoucí) elita země.

Sajíd je poměrně nekomplikovaný človíček, děsný pohodář. Říká, že právě dokončil studium informatiky (nejsem si jistý, jestli má bakaláře nebo magistra). Do Qomu vyrazil z městečka Marand poblíž Tabrízu jen tak na otočku. Pomodlí se a druhý den vyrazí zpátky. Už to mi přijde docela zvláštní. Počítám v duchu, že mu cesta do Qomu zabere okolo 14ti hodin. Je to jeho první návštěva této svatyně, ale nezdá se, že by ho to nějak extra vzrušovalo. Víra pro něj alespoň na první pohled není nic moc intimního, zároveň to však rozhodně není okrajová záležitost jeho života.

Taxík nás dovezl skoro až ke svatyni a tady vyvstal jistý delikátní problém. Já totiž nejsem muslim a nemuslimové do svatyně prý nesmějí… Nebo ano? Sajíd to moc neřeší, "Kdyžtak říkej, že jsi muslim," radí mi. Nevím, nevím jestli je to takhle správné… Pravda, písemný zákaz vstupu nemuslimům tu nikde nevidím, nicméně u vstupu do svatyně stojí trochu legrační strážci s prachovkami. Když se jim někdo nelíbí, přiskočí k němu, mávnou před ním prachovkou jako závorou a dotyčný musí udělat čelem vzad.

 * * * 

"Teď, nebo nikdy,"řeknu si, zatvářím se sebejistě, nerozhlížím se nalevo ni napravo a vykročím – a procházím kolem strážců. Ocitáme se na jakémsi nádvoří, hrobka je v jedné z mnoha budov, které tvoří rozsáhlý komplex celé svatyně.

Nadvori svatyne Fatimy v meste Qom

 

Fotit by se tu nemělo, ale Sajíd mi u jednoho strážce iniciativně vyjednal výjimku. Co by neudělali pro cizince, že ano. Postupně ze mě opadá nervozita, tady nikdo totiž nervozní není. A tak oba míříme přímo k hrobce Fatimy.

Procházíme několika velkými sály, nejsem si jistý, jestli vlastně nejde o několik mešit nebo o jednu velkou mešitu mající několik částí, všude spousta lidí, někteří se modlí, nebo jen tak posedávají na kobercích v hloučcícch tvořených z velké části rodinami s dětmi.

Samotná hrobka je jakýsi velký kvádr, tvar má snad evokovat Kaabu, která má, pokud se nemýlím, tvar krychle a je ovšem podstatně větší. A stejně jako v Mekce i zde lidé svatyni obcházejí proti směru hodinových ručiček. Dotýkají se jí a přejíždějí při tom pravou rukou po tom kvádru směrem shora dolů a potom ten samý pohyb zopakují na své tváři. Vypadá to, jako kdyby se snažili jakýsi neviditelný krém na hrobce nejprve přenést na své ruce, a pak si jím pomazat tvář. Zdaleka tu ovšem není takový nával jako v Mekce, je tu jen pár lidí a jsme v uzavřené místnosti, byť poměrně velké.

Do qomské svatyně jsem vstupoval s poměrně velkou bázní, po nějaké době nicméně zjišťuji, že ono to asi nebude tak horké. Jakýsi mladík si hrobku a modlící se poutníky točí na video mobilním telefonem, fotoaparát či kameru tu přes zákaz ještě párkrát zahlédnu u dalších lidí (já jsem fotil pouze na nádvoří, uvnitř nikoli). Na nádvoří svatyně pár 'zbožných mužů' ulehlo ke spánku, příliš si ovšem nelámali hlavu s hledáním vhodné postele 🙂

 Zmozeni svatymi povinnostmi...

V jednom ze sálů se trošku více rozhlížím. Stěny jsou popsané arabským písmem, Sajíd mi vysvětluje, že jde o texty o šiítských imámech. Po chvíli se i on začíná modlit, přičemž mu při klanění padají na zem z kapsy u košile peníze a cigára. Moc ho to nevzrušuje, protože to ale vypadá blbě, zasahuji a beru ty drobnosti pod svou ochranu. Sajíd při klanění se kašle i na tradiční šiítský modlitební kamínek a ani si nevšimne, že před ním přošly dvě ženy, což by podle mých znalostí islámu mělo jeho modlitbu anulovat. 

Šiíté používají při modlení modlitební kamínek mohr, což je taková malá placka (kulatá, oválná, osmistěn) z vypálené hlíny s různými jednoduchými symboly a ornamenty. Hlína údajně pochází z posvátného města Karbalá v Íráku, možná dokonce ze samotné Mekky. Mohr si muslim položí před sebe a při klanění k zemi se ho dotýká čelem. Někdy prý stačí jen kousek papíru nebo se dotknout palců k ruky – zásadou je, že by se čelo kdovíproč nemělo dotknout země. 

Vracíme se na nádvoří, kde jsem svědkem zajímavé scény. Stráž tu s prachovkou zakročila proti jakýmsi slečnám. Holky to byly pěkné nestydy, jen co je pravda. Jen tak v šátku, dlouhém kabátku a kalhotech si to vykračovali do svatyně, jako by se nechumelilo. Strážce cosi zakřičel, rozuměl jsem však jedinému slovu: "Čádor!" Tenhle nanejvýš nepraktický kus černé látky se přidržuje rukama pod bradou nebo i v zubech a pod ním muslimky zpravidla ještě nosí šátek a vůbec další běžné oblečení. Pro vstup do náboženských objektů a pro účast při rituálech je čádor pro ženu v Íránu nezbytný.

Opodál vidíme jakousi skupinu poutníků, kteří náslouchají sugestivnímu a hlasitému kázání jednoho z nich. Sajíd mi vysvětluje, že mluví v jazyce urdu a jsou tudíž nejspíš z Pákistánu. Kazatel občas prohlásí něco velmi působivého a poutníci začnou hlasitě naříkat a lomit rukama. Jediné srovnatelné projevy náboženského vytržení, které jsem kdy viděl a slyšel, je mluvení jazyky na křesťanských charizmatických shromážděních. A tak tu stojím a nevycházím z údivu.

 * * *

Opustili jsme svatyni a zašli do jakéhosi fastfoodu, kde mě Sajíd pozval na kebab. Trochu jsme se ještě prošli a protože jsem byl už dost unavený, našel jsem si vhodné místečko, rozbalil karimatku a spacák a usnul. Sajíd se ještě modlil ve svatyni, po nějaké době přišel a svalil se vedle mě. Vyrazil hodně nalehko jen s malou příruční taškou, a tak jsem mu zapůjčil svůj spacák, který jsem nepotřeboval (bylo dost teplo), aby měl na čem ležet. Kolem polehávalo spousta poutníků, vlastně tam vyrostlo jakési stanové městečko, ale to jsem zjistil až ráno.

 PoutniciStanove mestecko

  * * *

Celou tu dobu jsme si se Sajídem povídali o všem možném. Svěřil se mi, že brzy půjde na vojnu, a docela se na ni prý těší. "A co americký útok na Írán, kterým vyhrožuje Bush?" namítám.

"Jenom řeči," mávne rukou Sajíd, "nakonec nic nepodnikou." Dokonce prohodí pár slov o smrti.

"Vůbec se nebojím smrti. Bojím se jen smrti uhořením," prohlásí bez velkého přemýšlení.

Nevím, co tím myslel. V islámu předtavuje oheň nástroj, kterým trestá výlučně Alláh – třeba hříšníci nakonec skončí ve věčném pekelném ohni. (Sám Mohamed vydal instrukci "Nemučte mučením Božím!", tj. nikoho neupalujte.) Dost možná, že se Sajíd prostě jen bál té fyzické bolesti.

Sajídův názor na duchovenstvo se moc neliší od většiny Íránců:

"Chomejní byl velký muž, silný muž, ale mám rád trochu (Khomeini was great man, strong man, but I like little)… Mám rád svou zemi, svoje imámy, imáma Rézu, imáma Alího…, moc moc moc miluju Mohameda, posla Božího. Ale ne mulláhy. Mulláh je vlastně dobrý člověk, ale moje srdce nemá rádo to, co dělá. (Mollah is good man, but my heart doesn't like his job.) Mulláhové jsou dobří do mešity, ale ne do politiky, řízení hospodářství… "

Aniž by to Sajíd tušil, tak vlastně vyjádřil starý známý požadavek na oddělení státu a náboženství. Když pomyslím na názory některých českých konvertitů a konvertitek k islámu na toto téma, říkám si, že by jim možná prospěla exkurze do Íránu a neformální pokec  s místními. Pokud by ovšem nepohrdli šiítským islámem.

 * * *

Ráno jsme si dali snídani a stejně jako večer Sajíd nepřipustil, abych za jídlo utrácel svoje peníze. Pochutnali jsme se na čerstvém lavaši (velmi tenká chlebová placka) s máslem a medem a vše zapili nezbytným čajem.

 Sajid

Sajíd mě ještě upozornil na místní specialitu zvanou sohan. Pardubice mají perník, Plzeň má pivo a Qom je zase proslulý sladkou pochoutkou sohan. Je to taková placka většinou rozlámaná na menší kousky, a protože je poměrně tvrdá, je lepší ji nekousat, ale cumlat. Na jeho doporučení jsem zakoupil hned dvě velké kulaté plechovky.

Ještě v Česku mi jeden dobrý kámoš dal kapesní nůž Opinel, ať jím na svých cestách někoho obdaruji. Rozhodl jsem se ho věnovat právě svému průvodci po Qomu, čímž jsem zároveň zakusil klasický íránský darovací rituál.

"Tady máš, tohle je dárek ode mě," povídám a strkám mu nůž pod nos.

Sajídovi se zablýskne v očích a polichoceně se usměje. "Ne, děkuji," odvětí.

"Fakt si ho vem, je pro tebe." opakuji.

"Ne děkuji," trvá na svém Sajíd. 

V tomto bodě bychom mohli skončit. Já jsem zdvořile nabídnul jakousi laskavost či pozornost, ale možná jsem to nemyslel úplně vážně, možná jsem to udělal jen ze zdvořilosti. Proto je slušné asi dvakrát odmítnout. Jenže já to myslel vážně.

"Tu máš, vem si ho," povídám do třetice.

"Tak jo, dík moc," usměje se Sajíd a dárek konečně převezme.

 * * *

Přišel čas návratu. Autobus nás dovezl k terminálu a světe div se, stál tam připravený dálkový autobus, který měl každou chvíli odjet do Isfahánu a ve kterém bylo posledních pár volných míst.

"Nechceš jet k nám do Marandu u Tabrízu? Zvu tě," zkouší mě Sajíd překecat. Nabídka je to lákavá, ale moc se mi to nehodí, snad na zpáteční cestě…

Objali jsme se a políbili na rozkoučenou. Autobus se rozjel a já vyrazil vstříc novým setkáním, které mě vždy fascinují víc, než sebekrásnější a sebestarobylejší památky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama