Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Poněkud smutný Alí

Monumetální Památník svobody v Teheránu se nachází v blízkosti mezinárodního letiště Mehrabad a západního autobusového terminálu. Svojí polohou i svým tvarem tvoří jakousi přirozenou bránu do hlavního města Íránu. Při mém příjezdu do Teheránu jsem však tuto velkolepou stavbu nějak minul, což jsem se rozhodl záhy napravit.

 Byla to menší pěší tůra, trvalo to totiž asi hodinu než jsem ze stanice metra Azadi ('azadi'= persky 'svoboda') došel po stejnojmené široké ulici k obrovskému ne moc přehlednému kruháku, v jehož středu se tyčila tahle překrásná stavba. Prohlédl jsem si ji z různých stran, což vzhledem k její velikosti zabralo poměrně dost času. Na cestě zpátky jsem vylezl na mimoúrovňový přechod pro chodce, ohlédnul jsem se zpět, a hele, ono právě zapadá Slunce!

Pamatnik svobody v Teheranu 

Chvíli jsem se kochal tou hrou barev a ladnými křivkami jednoho ze symbolů Teheránu a posléze se vydal zpátky do hotelu. Po celodením chození po městě jsem se docela těšil, až sebou plácnu do postele, a po pravdě řečeno se mi už nechtělo pochodovat po tom příšerném bulváru plném aut. Autobusy po něm evidentně jezdili, dokonce mým směrem, jenže – kde se tu sakra kupují jízdenky?

V takové situaci je pochopitelně nejjednodušší se někoho zeptat, jenže většina Íránců umí anglicky asi tak, jako já persky. Proto je nutné postupovat obezřetně a vyhlédnout si nějakého 'záchranného anděla', člověka, který vypadá inteligentně a vzdělaně a od kterého lze tudíž očekávat znalost angličtiny. Pokud někoho takového cestovatel najde, má vyhráno, poněvadž Íránci cizincům pomáhají velmi ochotně, někdy až moc.

Reklama

 * * *

"Promiňte prosím, umíte anglicky? Potřeboval bych vědět, kde se kupují jízdenky na autobus."

Mladík, kterého jsem oslovil, se na mě podíval a podal mi svoji jízdenku: "Tady máš. Anglicky umím. A můžu se tě na něco zeptat? Odkud jsi?"

A tak jsem poznal Alího. Dali jsme se do řeči, nasedli do autobusu a pořád si povídali. Alí byl jako většina Íránců zvědavý a těšilo ho, že si může pokecat s cizincem z Evropy. V té době si odbýval svoji vojenskou službu, z čehož evidentně nebyl moc nadšený. Naštěstí si zrovna užíval pár dnů volna. Dříve studoval angličtinu a v budoucnu by ji měl učit. Anglicky uměl dost dobře, přesto mi čas od času řekl: "Já se moc omlouvám za svoji mizernou angličtinu, už jsem strašně dlouho anglicky nemluvil."

Setkání s ním oddálilo můj návrát do hotelu o nějakou tu hodinu. Alí mi mimo jiné ukázal jednu internetovou kavárnu, jejíž služby jsem nutně potřeboval. Když jsme se měli rozloučit, přišel se zajímavou nabídkou:

"Zítra mám volno, jestli chceš, můžeme si dát někde sraz a já ti ukážu v Teheránu pár zajímavostí."

"Fakt? No to by bylo super!" povídám. Dohodli jsme se a druhý den se opravdu setkali.

Alí navrhnul, že bychom se mohli podívat do bývalého šáhova sídla Saad Abad, které bylo po islámské revoluci a jeho emigraci ze země zpřístupněno veřejnosti a nachází se v něm několik muzejí. Vyrazili jsme autobusem na Tadžríš, což je čtvrť vysoko nad městem u úpatí hor, kterou jsem shodou okolností důvěrně znal ze svých výletů na ázerbajdžánský konzulát. Od konečné autobusu to bylo k Saad Abadu ještě pár minut.

Bývalé šáhovo sídlo je poměrně rozlehlý a dobře udržovaný park, po kterém se návštěvníci přepravují v mikrobusech, ale když má člověk dost času a není pohodlný, dá se chodit i pěšky.

Vládce Íránu si tu nežil špatně – klidná část Teheránu, krásně zelený trávník a stromy, báječný výhled na hory a hlavně přepychové vybavení. Třeba ložnice rozhodně nevypadala špatně, teda až na tu příšerně starou televizi.

Sahova loznice 

Luxusní vybavení se pro panovníka shánělo po celém světě. Narazil jsem tu dokonce na lustry z bývlého Československa.  

 * * * 

Mnohem zajímavější než muzea byl nicméně samotný Alí, přesněji to, co mi vyprávěl. Pochopitelně, že se náš rozhovor stočil k poměrům v Íránu.

"Nejsou tu příležitosti, jak se seznámit, myslím jako kluk s holkou. Mulláhové to tu chtějí vrátit do středověku. Spousta mladých Íránců je sexuálně nevybitých a frustrovaných."

Od jiných Íránců, kteří mi na toto téma také něco řekli, jsem rovněž slyšel, že íránská mulláhokracie je pokrytecká, režim sice zavádí segragaci pohlaví, nicméně sami mulláhové si prý pěkně užívají. Vzpomínám si na velmi sugestivní gesto jednoho rusky mluvícího Íránce s nataženým ukázováčkem na jedné ruce a s napůl sevřenou pěstí na ruce druhé. "Vidíš, tak to dělají naši mulláhové!" povídal.

Jednomu chlápkovi v Isfahánu, který se o tom pokrytectví taky dost rozpovídal, jsem řekl: "U nás máme takové úsloví, říkame 'Káže vodu a pije víno.' " Zaujalo ho to natolik, že mě poprosil, abych mu to napsal na kousek papíru.

Jindy jsem se setkal s partou Čechů, kteří prý od kohosi z místních slyšely tento dotaz v roztomilé angličtině: "How many you have sex? One month? One week?"

Alí mi pověděl následující vtip, který prý v Íránu koluje: "Zápaďáci jsou penisem ve vagíně a hlavou v práci. Kluci v Íránu to mají naopak – penis v práci a hlavu ve vagíně."

Výklad je následující: Na Západě je to tak, jak má být. Mladí lidé tam normálně sexuálně žijí a v zaměstnání myslí na svoji práci. V Íránu se sexuální energie dá vybít tak maximálně v práci, ale člověk  stejně pořád myslí na sex (je "hlavou ve vagíně").

Aby nedošlo k nedorozumění – Alí je věřící muslim, který se pravidelně modlí, slaví islámské svátky a nikdy nepil alkohol, nicméně proti současnému teokratickému režimu měl hodně co říci. Co mě však překvapilo, byl jeho názor na islámskou revoluci a Chomejního.

"Myslím, že Chomejní byl dobrý muž a islámská revoluce byla taky dobrá, ale pak se dostali k moci lidé, kteří jsou špatní a nejde jim o dobro země. Jde jen o moc," prohlásil. No nevím, milý Alí, jak si to vlastně představuješ. Vážně si myslíš, že Chomejní by schválil, aby se kluci a hoky běžně stýkali a žili sexuálně mimo manželství?

Ve vojenskem muzeu 

Připomíná mi to neochotu či spíše neschopnost některých komunistů přiznat si, že Lenin byl diktátor a že VŘSR byla terorostickou revolucí. Daly by se najít i jiné příklady. Lidé vůbec mají sklon si idealizovat minulost a promítat do ní svoje touhy a představy. Snad proto, že nikdo přesně neumí ověřit, jak to tehdy vlastně bylo, což samozřejmě platí tím víc, čím dál do minulosti svoje "vize" projektujeme.

 * * * 

Při jedné příležitosti jsem se Alího zeptal, jestli je v Íránu voda z vodovodu pitná. "Jasně že je, proč by nebyla?" odvětil.

"No v některých zemích třeba není," povídám.

"… jako třeba v Kuvajtu a dalších arabských zemích,"  doplnil Alí moji námitku.

Vztah Íránců k Arabům je prostě více či méně problematický a je podle všeho zatížený minulostí (válka s Írákem, arabská invaze a islamizace aj" Vzpomněl jsem si na Mansúra, který mi v autobuse do Astary vysvětloval, jak se v Íránu lidé zdraví: " 'Alejkum' je arabsky," povídal a zatvářil se trochu kysele. "V Íránu se říká 'salam'," dodal. Přišlo mi to dost legrační, protože 'salam' není o nic méně arabské než 'alejkum', ale byla to pěkná ukázka smýšlení některých Íránců o arabském vlivu. (Arabský pozdrav 'salam alejkum' či 'as salamu alejkum' – 'mír s tebou' – se používá prakticky ve všech muslimských zemích, 'salam' je jeho běžná zkrácená podoba. Ještě doplňuji, že v Íránu žije arabská menšina. Taky jsem tam potkal pár turistů z Íráku, kteří si do Íránu jezdí trochu oddechnout. Prý proto, že tam není takové horko, což myslí doslova – teploty u nich jsou ještě větší – i přeneseně – bezpečnostní situace v Íráku je kritická.)

 * * *

"Mně se líbí, jací jsou Íránci pohodoví lidé. Všechny ty pikniky, družnost, jak se chováte k cizincům, to se u nás nevidí," rozplývám se o svých dojmech z Íránu. Alí mě ale trochu zchladil.

"No právě, samá pohoda a o nic víc se tu lidi nestarají. Už nechtějí ve své zemi nic změnit," reagoval.

"No dobrá, ale co třeba ta spousta internetových blogů v perštině, co kritizují režim? Četl jsem o tom u nás článek, mluví se o 'íránském weblogistánu', perština je díky tomu jedním z nejpoužívanějších jazyků na internetu," blýsknu se se svými znalostmi.

"Jo, hodně lidí píše na internet, ale nic víc," pokračuje nevzrušeně Alí. "Hodně lidí mlčí, když vidí, že se děje něco špatného. Třeba já jsem skoro jediný, kdo si troufne občas odporovat našemu veliteli. Ostatní kluci přitom mlčí a říkají mi, abych nevytvářel problémy," postěžuje si.

 * * *

Alí poněkud nezapadal do mojí představy o jižanské mentalitě. Nedával moc najevo emoce, jen v několika okamžicích se krátce zasmál. Působil snad trochu posmutněle, melancholicky a zadumaně, spíš bych však řekl, že se z jeho tváře nedalo moc odhadnout, co se v něm odehrává. Evidentně byl ale rád, že se má komu vypovídat.

Pro úplnost dodávám, že kdykoli jsme spolu jeli autobusem, tak nikdy nepřipustil, abych za jízdu platil, vždycky mě předběhl a použil svoje jízdenky nebo hotovost. Takové chování vůči cizincům je ostatně v Íránu a dalších zemích tohoto regionu poměrně běžné.

Nakonec jsme se posadili na trávník a snědli spolu meloun, vyměnili si kontakty na sebe, objali se a dali si pusu na rozloučenou.

 Ali v parku v Saad Abadu

"Choda'fez, milý Alí", doufám, že se ještě někdy uvidíme. A díky!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama