Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Květinka Narcis a první íránská pomlázka

Oslava narozenin dvanáctého imáma byl fakt nevšední zážitek. Ulicemi nočního Isfahánu se procházelo poněkud víc lidí než obvykle, kluci se proháněli na motorkách o něco divočeji, než mají ve zvyku, ulice byly vyzdobené a sem tam bouchla nějaká petarda. Hlavní atrakcí tohoto svátku jsou ale různé maličkosti, kterými drobní obchodníci obdarovávají kolemjdoucí. V jednom krámku začali lidem rozdávat sladké koláčky, kousek dál kdosi postavil na ulici stůl s kelímky s džusem, to vše zcela zdarma. A jako asi všude na světě, kde se dává něco zadarmo, tam se objeví houf lidí, co se cpou dopředu a strkají do sebe, jen aby ulovili žádaný artikl.

V jednom takovém chumelu lidí u kteréhosi obchůdku jsem se ocitl i já. Moc jsem se ani nesnažil něco ukořistit, raději jsem vytáhl foťák nad hlavu a snažil se se vztyčenýma rukama a s očima upřenýma na zadní displej zachytit ten správný okamžik. Cvak, cvak, ještě pár záběrů, trošku zahýbu se zoomem, možná by nebylo marné zaklapnout blesk… a do toho moje uši zachytily cosi v angličtině "Hello! Hello! Excuse me…" – to je jako na mě???

Zaujal jsem zase normální polohu a rozhlédnul se kolem sebe, abych vypátral původ toho hlasu. Zjistil jsem, že mě obklíčila smečka perských koček 😀

persanky.jpg

 

Reklama

Zvědavě si mě prohlížely, přítulně se usmívaly, pomrkávaly svýma velkýma tmavýma kukadlama a zjevně nechtěly svoji kořist jen tak propustit ze svých drápků. Ostatně – ani se mi nechtělo někam unikat, být takto polapen bylo docela příjemné… A některé z nich uměly celkem slušně mňouknout anglicky:

"Ahoj, jak se jmenuješ?"

"Odkud jsi? Jsi poprvé v Íránu?"

"A jak se ti líbí Írán? A naše město?"

"Co studuješ? – nebo už pracuješ?"

"Já studuju ekonomiku. To je ale super, že si můžu s někým popovídat anglicky…"

"U vás se za studium na univerzitě nemusí platit? Jéééé, no to buďte rádi… Tady to stojí moc peněz."

"Máš tady fotky rodičů a sourozenců? Ukaž nám je…"

"Podívej na ty cvoky!"  (ukazuje rukou na ulici, kde se prohánějí mladíci na motorkách a cosi vykřikují) "A za takovéhle blázny bysme se měly vdát…"

"Ale ty jsi takový milý, klidný…"

(…)

A tak to ještě pár minut pokračovalo. Smečky to vlastně byly dvě, v obou případech šlo o tři sestry, co si vyšly do města, jednu skupinku doprovázela ještě jejich matka. Měl jsem pocit, že o mě tak trochu soupeří, což mi samozřejmě lichotilo, zároveň to byla nezvyklá zkušenost, třebaže nešlo o můj první ani poslední kontakt s "perskou kočkou".

I taková setkání patří k zážitkům baťůžkáře putujícího Íránem a nejsou až tak neobvyklá. Jak jsem už několikrát napsal, cizinec (hlavně ze Západu) vzbuzuje v Íráncích velkou zvědavost a je pro ně jakousi malou celebritou, se kterou rádi navazují hovor a které prokazují různé malé i velké laskavosti. A tak se čas od času stává, že si nějakého turistu vyhlédnou i íránské dívky a dají se s ním do řeči. Často si tak chtějí procvičit angličtinu nebo mají prostě potřebu si jen tak krátce popovídat, jiné zvou cizince na oběd ke své rodině, na různé večírky, některé flirtují… Cizinec je pro ně podle všeho poměrně atraktivní a oslovit ho jen tak na ulici a trávit s ním čas je společensky přijatelné – pochybuji, že by se takto chovaly vůči místním klukům.

 * * * 

Jedna z oněch slečen mně pozvala na svatbu jejích známých hned následující den, jenže z té kdovíproč nějak sešlo, prý kvůli jakési smutné události v oné rodině, a tak mi nabídla, že mě provede Isfahánem a ukáže pár zajímavostí, což se nedalo odmítnout. Představila se jako Narges, jenže já jsem nějak nebyl schopný si tohle zvláštní jméno zapamatovat a všelijak jsem ho komolil.

Později při jedné procházce Isfahánem ukázala někam přes ulici a řekla: "Vidíš ty kytky? Jmenuju se stejně jako ony."

"Ahááá," povídám, "tak ty jseš Narcis!" (nebo spíš Narciska?) a od té doby jsem s jejím jménem problém neměl.

Oslava noveho roku (svatku Noruz) na iranske ambasade 30.3.2008

V Íránu a nejspíš i v jiných blízkovýchodních zemích se ženám často dávají "kytičková" jména, zatímco muži se pojmenovávají po hrdinech a významných osobnostech jejich náboženství.

  * * *

Narges svoje slovo dodržela následující den přišla přesně na čas k hostelu Amir Kabir, což je v Isfahánu hlavní útočiště baťůžkářů. Namířili jsme si to k řece podívat na mosty, které představují jedno z lákadel tohoto města. Začali jsme si povídat a vlastně se vzájemně představovat.

Bylo jí něco přes dvacet a měla dvě sestry a jednoho bratra, který byl v rodině nejmladší. Svoje sestry převyšovala o půl hlavy, a tak budila dojem, že je nejstarší, ačkoli byla druhorozená. Vystudovala překladatelství angličtiny a pracovala na částečný úvazek jako prodavačka v lékárně. (Najít kvalifikovanou práci je v Íránu poněkud problém a je to jeden z důvodů, proč hodně mladých lidí odchází.)

Isfahánem protéká řeka Zajandeh, což v této vyprahlé zemi něco znamená. Dá se říct, že se kolem ní odehrává podstatná část společenského života v Isfahánu. Je obklopená parky ve kterých se ve dne i večer shromažďují rodiny a společně piknikují. Lidé se po ní vozí na různých šlapacích plavidlech a někteří si i vyhrnou nohavice a trochu se smočí.

Jeden z mostu v Isfahanu

Vzpomněl jsem si na povodně v Česku před deseti lety, lidé v mém rodném městě tehdy vycházely ven dívat se na rozvodněné Labe a dávali se spolu do řeči. S opadnutím vody pominula i tahle družnost, v Íránu je to ovšem podstatně jiné.

 

Piknikovani u reky Zajandeh

Narges se semtam na něco vyptávala a občas z ní vypadly docela zajímavé podrobnosti.

"Máš zbraň?" otázala se mě v jednu chvíli.

Trošku udiveně jsem odvětil, že ne, že vlastnit střelnou zbraň u nás není jen tak.

"No podle toho, co vidím ve vašich filmech, jsem myslela, že u vás má skoro každý zbraň," vysvětlila mi svůj dotaz. (Po pravdě řečeno, Narges spíš preferovala filmy jako je Titanic a mám pocit, že i adaptace knížek D. Steelové.)

Už jenom ten obrat "ve vašich filmech" mi přišel dost legračně zjednodušující. Řekl bych, že lidé na Západě pokládající všechny muslimy za teroristy rozhodně nejsou jediní v zajetí povrchních dojmů.

Jindy jsem se jí ptal, jestli by chtěla odjet do Evropy, nebo ji aspoň navštívit, že je tam větší svoboda, která spoustu Íránců přitahuje.

"Chtěla bych tam jet, ale ne kvůli té svobodě, u vás chodí ženy moc odhalené, a to bych nechtěla…" prohlásila.

Přišlo mi zvláštní, že si svobodu spojuje jenom s oblékáním a vzpomněl jsem si na svoje první minuty v Íránu, kdy mě Mansúr ještě na hraničním přechodu ukázal zahalené ženy a řekl, že v Íránu není svoboda. Trochu zamyšleně jsem řekl:

"No, ale nosit minisukně v Evropě není povinné…"

 * * *

Občas jsem si trochu rýpnul do některých íránských reálií, třeba do prezidenta Ahmadínežáda:

"Já si myslím, že ten váš prezident je úplný magor. Říká, že holokaust je mýtus – jak tohle sakra může říct??? Já jsem se osobně setkal s lidmi, co přežili koncentrák. Chce vymazat Izrael z mapy světa…"

Narges byla poměrně málomluvná a konverzace s ní šla někdy dost ztuha. Pokud jde o íránského prezidenta, tak jen krátce namítla, že se prý zasadil o chudé lidi a poskytnul jim levné půjčky. Řekl  jsem, že lepší by bylo vytvořit podmínky pro vznik pracovních příležitostí, ale vypadalo to, že politika Narges příliš nezajímá.

Jindy jsem se pustil do šiítských duchovních, mulláhů. Poznáte je poměrně jednoduše podle bílých nebo černých turbanů a dlouhých splývavých oděvů (a samozřejmě podle nezbytných vousů). Černý turban nosí ti, kteří mohou doložit pokrevní příbuznost s prorokem Mohamedem, a bílý všichni ostatní.  Ájatolláhové stojící v čele země, jako byl třeba Chomejní, mají samozřejmě černý turban.

Mullah v Imamove mesite v Isfahanu

"Promiň, ale mně tohleto rozlišování podle bílých a černých turbanů přijde napůl strašně legrační a napůl strašně stupidní. Jakoby ti v tom černém vytrubovali do světa, že oni jsou něco víc, ve skutečnosti vytrubují jen, že jsou pěkně blbí," sdělil jsem Narges své dojmy.

Ona na to nijak moc nereagovala, celkově o mullázích řekla, že nejsou všichni špatní. A také že je nazývá jinak, a sice 'achond', protože výraz 'mulláh' se významově poněkud posunul a údajně se používá pro člověka, který moc mluví, ale to, co říká, nemyslí vážně, prostě jen tak plácá.

V jedné internetové kavárně jsem jí ukázal článek o mladistvých, kteří byli v Íránu popraveni. Koukala na fotky a trochu zaraženě se zeptala:

"To je v Íránu? Proč byli popraveni?"

 * * * 

Narges byla praktikující muslimka, a jednou se mě zeptala, co si myslím o islámu. Nevěděl jsem, jak na takovou širokou otázku odpovědět, po chvíli přemýšlení jsem zkusil uvést konkrétní příklad:

"Podle toho, co řekl Mohamed a co stojí v právu šaríja, mají být odpadlíci od islámu popraveni. Třeba když se muslim stane budhistou… Promiň, ale tohle se mi dost nelíbí, v islámu není svoboda."

Narges se nedala a bez velkého rozmýšlení reagovala: "Promiň, ale já nechápu, jak může být někdo tak stupidní, že opustí islám a stane se budhistou."

Došlo mezi námi ještě k jedné názorové přestřelce, která se týkala náboženství. Náš rozhovor se stočil k Ježíšovi (Isovi). Když jsem vyrukoval s teorií, že Ježíš-Isa dostal polovinu genetické informace od Marie a druhou půlku musel dodat Bůh, tudíž Bůh je vlastně jeho otcem, bylo toho už na květinku Narcis trochu moc.

"Stop! Nebudeme se už o tomhle bavit!" prohlásila. (Muslimové věří v Ješíšovo-Isovo zázračné narození z Marie bez přispění pozemského otce i v to, že tento zázrak způsobil Bůh-Alláh, ale rozhodně odmítají, že by byl Božím synem.)

A tak jsme se na podobná témata už nebavili.

 * * *

Podobné diskuze mezi mnou a Narges byly spíš výjimečné, o to více si je však pamatuji. Tahle slečna byla spíše tichá, nesmělá a ne moc hovorná. Emoce nedávala příliš najevo a jen těžko se dalo uhodnout, co se v ní odehrává.

Na druhou stranu byla vůči mně dost obětavá – nikdo jiný se mnou v Íránu nestrávil tolik času a nenachodil tolik kilometrů jako ona. Občas se ujišťovala, jestli mě neobtěžuje, také nikdy nepřipustila, abych třeba zaplatil za autobus. Párkrát jsem jí aspoň vnutil něco k pití nebo zmrzlinu a jednou se mi podařilo ji přemluvit, že za ni zaplatím vstupné do Imámovy mešity, okamžitě si však vymínila, že za mě zaplatí vstupné do druhé významné mešity, která se nacházela nedaleko. Nicméně se od té doby můžu chlubit tím, že jsem já, kufir, nevěřící pes, pozval muslimku do mešity na modlitbu 😀

Jiné naše rozhovory nebyly příliš kontroverzní. Narges třeba zajímalo, jaké máme u nás zvyky a tradice. A tak jsem se pustil do vyprávění o Vánocích a hlavně Velikonocích. Snažil jsem se vysvětlit všechny ty zvyky, obzvláště co je to pomlázka a k čemu se používá. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi podařilo jí vše svojí angličtinou správně vysvětlit ani jestli ona můj výklad pochopila. Nijak zřetelně nereagovala, jak pro ní ostatně bylo typické. 

 * * * 

Narges se mnou podnikla výlet ke zřícenině starého zoroastrijského chrámu, který se nacházel asi půlhodiny jízdy autobusem z centra Isfahánu na jednom zdaleka viditelném vysokém kopci. Cesta nahoru nebyla nijak moc upravená a vyžadovala jistou obratnost a zdatnost.

 

Ruiny zoroastrijskeho chramu v Isfahanu

Překvapilo mě, že Narges sama navrhla, že se nahoru vyškrábeme po bližší cestě, zato však výrazně méně schůdné v porovnání se vzdálenější trasou, po níž chodila většina návštěvníků. Vůbec bych od ni takové odhodlání nečekal, zatím na mě totiž dělala dojem spíš usedlé holky, co se ráda dívá na televizi.

Dostat se nahoru nebylo jednoduché a květinka Narcis na sobě zrovna neměla vybavení vhodné pro outdoor, nemluvě o tom, že bylo dost horko. Občas jsem jí pomohl podáním ruky nebo naopak zatlačením do zad. Nic zvláštního, řeknete si možná. Nechci se tu prezentovat jako kdovíjaký gentleman, jen mě v tu chvíli napadlo, kolikrát v životě se téhle praktikující muslimky dotknul cizí muž. Musím říct, že o tom nemám ponětí, ani nevím, jestli se za okolností, jako je tato, fyzický kontakt mezi mužem a ženou přeci jen nepřipouští.

Na zpáteční cestě autobusem Narges navrhla, abychom se posadili do zadní ženské části autobusu, kde byla místa k sezení. "A to je jako v pořádku???" divil jsem se.

"Jo," přikývla Narges trochu flegmaticky.

A tak jsem se usadil mezi 'černé bubáky' v čádorech a vyjeveně koukal kolem sebe.

Tahle příhoda podle mého nesvědčí ani tak o liberálních poměrech v Íránu jako spíš o tom, že cizinec je v této zemi skutečně zvláštní kategorie nebo chcete-li malá celebrita, která si může leccos dovolit a na kterou se mnohá pravidla jaksi neoficiálně nevztahují.

Poměry se tu asi trochu uvolňují, občas jsem někde zahlédl kluka s holkou v přední mužské části nějakého autobusu, nevzpomínám si ale, že bych viděl chlapa v zadu mezi ženami (kromě malých kluků s maminkami).

 * * *

Od Narges se mi rovněž dostalo pocty být pozván na večeři do domu její rodiny (rodičů, dvou sester a nejmladšího bratra). Přivítání bylo milé, jídlo super, jedna z jejích sester zahrála jakousi skladbu na sitar (strunný nástroj podobný kytaře), jen ta konverzace trochu vázla, Narges jako jediná uměla anglicky a sama moc ukecaná nebyla. A tak po nějaké době došlo na  televizi. Kde se vzalo, tu se vzalo DVD s Patem a Matem, kteří jsou v Íránu dost populární a pirátské kopie jejich povedených kousků se tam dají celkem snadno sehnat.

 

Pat a Mat a kvetinka Narcis

Při mojí návštěvě chodily všechny ženy v domácnosti (Narges, její sestry a jejich matka) zahalené, což mě trochu uvedlo do rozpaků. Jedna věc totiž je potkávat zahalené ženy na ulici, tady se ale zahalovaly ony ve svém vlastním bytě jen a jen kvůli mě. Asi nemá cenu na tímhle moc dumat, řekl bych, že na to jsou vlastně zvyklé a moc to neprožívají.

Čekalo mě tu ještě jedno překvapení – dřevěné modely Eiffelovy věže a isfahánského mostu Chadžú přes řeku Zajandeh, které Narges vlastoručně zhotovila! Udělala to tak, že z tenkého dřeva vyřezala lupénkovou pilkou jednotlivé díly (asi podle nějaké šablony) a ty pak slepila dohromady, podobně jako klasickou papírovou vystřihovánku.

 

Narges a jeji drevene modely Eiffelovy veze a mostu pres reku Zajnadeh

Protože bylo pozdě, rád jsem přijal nabídku noclehu.

 * * *

Už od první procházky s Narges jsem přemýšlel, čím jí její laskavost oplatím. Nic moc mě nenapadalo, z Česka jsem si žádný vhodný dárek nepřivezl a kupovat íránské suvenýry mi přišlo trochu blbé.

Jednoho dne jsem si to vykračoval sám z náměstí Naghši Džahan směrem k hostelu a najednou koukám – na ulici roste vrba. To bych ve vyprahlém Íránu normálně nečekal, jenže oni tu mají všude zavedený docela dobrý systém zavlažování. Takže nejen, že tu rostou vrby, tahle vrba měla dokonce krásně zelené pružné proutky… Proutky byly krásně zelené a já měl jako správný muž v kapse svůj švýcarský kapesní nůž. Hmmm…

"Teď jen aby mě nikdo neviděl," řekl jsem si.

Íránci jsou totiž strašně zvědaví a určitě by hned chtěli zkoumat, co to tam ten cizinec s nožíkem vyvádí, musel bych to zdlouhavě vysvětlovat… Naštěstí ulicí skoro nikdo nechodil, takže jsem proutky rychle nařezal a hurá do hostelu.

Pomlázka se mi  vcelku povedla, jenže při pohledu na můj výtvor mi došlo, že mu cosi schází. Správná pomlázka přeci musí mít nějaké ozdobné pentle, jinak to je jen spletené proutí, a ty já neměl, ani jsem netušil, kde je v Isfahánu seženu.

Problém se nicméně nečekaně vyřešil. Při návštěvě jedné mešity se mi Narges pochlubila svým plánem uvázat na nějakém vhodném místě u čtyřiceti mešit jednu zelenou stužku. A rovnou mi je ukázala – opravdu, v baťůžku měla sáček s několika proužky zelené látky. Užasle jsem na to zíral, když v tom Narges dodala:

"Chci jich uvázat čtyřicet, ale nastříhala jsem jich šest navíc."

Tak to se fakt povedlo! Alhamdulillah!!!

"Dej mi je!" vybafnul jsem na ni. Byla trošku překvapená, ale přebytečné stužky mi nakonec dala. Ujistil jsem ji, že je dostane zpátky.

"Na co je potřebuješ?" ptala se nechápavě.

"Uvidíš," řekl jsem a pokusil se o tajemný úsměv.

Se zvykem uvazovat kousky látky na větve stromů nebo na jiná místa se můžete setkat třeba v Zakavkazku, jde o rozšířený zvyk zřejmě pohanského původu a lidé ani pořádně nevědí, proč to dělají. Snad pro štěstí, něco hezkého si u toho přejí, těžko říct. Každopádně mě zarazilo, že se s touhle zvyklostí setkávám uprostřed Íránu. Ale možná že je ještě rozšířenější, stačí si vzpomenout na tibetské modlitební vlaječky. A konec konců pentle na naší pomlázce s tím taky můžou mít něco společného, to už ale jen spekuluji.

Číslovka čtyřicet má v regionu Blízkého východu značný symbolický význam. Vyskytuje se na několika místech v Bibli, Koránu a občas ho lidé používají v běžné řeči, např. "Říkal jsem ti už čtyřicetkrát, že nemáš sahat na horký sporák!")

 * * *

"Jak se máš?" zeptal jsem se Narges den před svým odjezdem.

"Jsem smutná," řekla.

"Proč?

"Protože odjíždíš."

Odjížděl jsem druhý den pozdě večer, předtím jsme se ještě setkali u hostelu.

"Tady máš," řekl jsem a podal jí pomlázku. Šest proužků látky, které jsem na ni navázal, mělo stejný odstín zelené, jako stužky na hlavách mladých džihádistů s kalašnikovy, kteří se čas od času mihnou v našem televizním zpravodajství.

"Budeš mě bít?" zeptala se s květinka Narcis.

Tak vida, pamatuje si to dobře…  Z tónu jejího hlasu ani z výrazu tváře nešlo odhadnout, jestli si fakt myslí, že ji čeká výprask, jestli je potěšená milou pozorností nebo jestli čekala nějaký fajnovější dárek… Přiznávám, že jsem vyměknul a Narges nakonec nevymrskal. Obyvatelé Isfahánu tak přišli o nevšední podívanou.

Šli jsme se ještě podívat k řece. Byl moc krásný večer.

 

Vecer u reky Zajandeh

Pak jsme oba vyrazili autobusem k terminálu (Narges to měla při cestě) a občas prohodili pár slov.

"Myslíš, že se někdy podíváš do Evropy? Abys měla třeba víc příležitostí mluvit anglicky…" zeptal jsem se trochu hloupě.

"V Íránu nesmějí svobodné ženy samy vycestovat ze země, snad jen kvůli studiu," odpověděla.

Naštvaně a důrazně jsem řekl: "Doufám, že jednou do téhle země přijde svoboda, protože její obyvatelé si ji zaslouží!"

Cítil jsem se dost divně a těžko se mi hledala slova. Napadá mě, že jsou chvíle, kdy ženy pláčou a muži mají takový divný pocit.

Autobus zastavil u terminálu. Popadnul jsem batoh a vystupoval.

"Goodbye."

"Goodbye."

Rozpačitý úsměv, rozpačité zamávání. Vlastně celé naše setkání bylo hodně rozpačité. Poměr nevysloveného ku vyslovenému příliš vysoký. To jsme si nemohli aspoň podat ruku? Nemohli, já vím, a asi to tak bylo správné.

Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší cestovat jako většina turistů, nechat se někam dovézt cestovkou, obejít a nafotit památky a odfrčet dál. Možná by taky bylo lepší, kdyby muslimky netrávili čas v nevhodné či přímo zakázané společnosti, zejména v přítomnosti zbloudilých nevěřících, kteří podle jejich víry skončí v pekelném ohni.

 * * *

Bylo mi souzeno trávit poslední minuty v Isfahánu ve srozumitelnějším a přehlednějším mužském světě. V tomto případě také výrazně ukecanějším. Mladý Íránec Musa mi nejen ochotně pomohl se zorientováním se na autobusovém nádraží, ale taky si se mnou velice rád popovídal.

"Íránské srdce nešťastné," ("Iranian heart not happy.") svěřil mi se smutným úsměvem svůj pohled na  realitu života ve své zemi.

"Chodit s holkou v Iránu je strach!" ("To have a girlfriend in Iran is fear.") nepřestal se usmívat a dodal: "Strach z policie, rodičů…"

Řeč se stočila na můj oblíbený íránský film Tak daleko, tak blízko (Chejli dúr, chejli nazdik). "Viš, o čem ten film je?" zeptal se.

"Hmmm, o vztahu otce a syna, o překonávání vzdáleností mezi nimi…" zkusil jsem nadhodit pár  sofistikovaných myšlenek.

"Ne, ne, je o tom, že Bůh působí všude a všude se s tebou může setkat," tak vysvětlil Musa svoji interpretaci filmu.

Posledni okamziky v Isfahanu

Chlapské obejmutí a pořádná chlapská pusa ukončily náš příjemný rozhovor a můj pobyt v krásném městě Isfahán. Kola autobusu pomalu, ale jistě začala odmotávat první kilometry mojí zpáteční cesty domů. Kromě pár suvenýrů, s jejichž nákupem mi Narges vydatně pomohla, jsem si odvezl spoustu zážitků a dojmů. A taky jeden divný pocit.

 

===========================================================

P.S.

Chtěl bych Narges poslat malý dárek, ale z jistých důvodů ho nechci posílat poštou. Kdyby měl někdo ze čtenářů cestu do Íránu či přímo do Isfahánu a byl ochoten zhostit se role kurýra, nechť se mi prosím ozve přes vzkazovník (sloupeček vpravo od textu článku nahoře pod fotkou).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama