Komentáře: Jak vytrhnout Koránu stránku aneb bezva Fitna?

Od: Anonym

Anonym — Sat, 22 Aug 2020 19:04:37 +0000

Od: M.Konvička

M.Konvička — Sun, 16 Jan 2011 15:31:37 +0000

Re: Jak vytrhnout Koránu stránku aneb bezva Fitna?
„A není to tím, že by byla…“
A jak to víte? To dotyční často neví ani sami, natož se tím chlubit.

Od: Adam Fišer

Adam Fišer — Sat, 11 Sep 2010 19:51:53 +0000

Re: požehnané násilí
Arendtová s banalitou zla přišla v souvislosti s holokaustem a procesem s A. Eichmannem. Je to stav, kdy se nad páchaným zlem nikdo nepozastavuje, kdy lidem vůbec nedochází, čeho se dopouštějí.

A jinak – lidé dělají spoustu bizarních a nelogických věcí, někteří si za bití dokonce platí. Taky nevím, co s tím, ale takový už je život…

Od: J.

J. — Fri, 10 Sep 2010 13:50:44 +0000

požehnané násilí
Banalitu zla jako pojem neznám, ale asi mi začíná svítat, o co jde – implicitní zlehčování („o čem to mluvíš?“ – „vždyť o nic nejde“). Protektorské zlo podané jako požehnání je příšerně podané ve Fanny a Alexandr, pokud si vzpomínám. Agresor je pro změnu protestantský kněz, taky pěkně podepřený svými dogmaty.

Moje empatie nějak nestačí na ty ženy, co jsou spokojené, přestože bité. Nechce se mi tomu věřit. Ale nemůžu vědět, jak to mají v hlavě. Ta vypravěčka Frišty je inteligentní, má nad manželem jakýsi laskavý nadhled, cítí k němu něhu. Když ji v noci profesionálně týrá, přijde jí, jakoby ho to bolelo víc než jí. A lituje ho. Mají se rádi, ale prostě do jejich vztahu patří takové občasné jednostranné násilí. Divný! A pro mě odpudivý.

Od: Adam Fišer

Adam Fišer — Fri, 10 Sep 2010 12:31:18 +0000

Re: domácí násilí
ano, hrůza to tedy je. Připomíná mi to banalitu zla od Arendtové, až na to, že toto se neprezentuje jako banalita, ale např. jako „požehnání“.

Frištu jsem nečetl, ale vím o té knížce. Až tak moc mě nepřekvapuje, spousta Evropanek si vybírá podobný životní úděl dobrovolně. K islámu konvertuje mnohem víc žen než mužů a to sebou nese ruku v ruce i jiný životní styl, který může přinášet i takové extrémy.

Ale jinak se české (západní) konvertitky k islámu prezentují jako velmi spokojené (viz třeba http://jdem.cz/hbxw7). V jiné knížce (http://www.knihycz.cz/mrize-v-raji-muslimske-zeny-v-evrope–P2062) Procházková popisuje příběh Afgánky, co ve provdala za Čecha do tehdejší ČSSR a dost dlouho tu žila. Pak od něj utekla zpátky do Afgánistánu.

Od: Jana

Jana — Fri, 10 Sep 2010 11:27:00 +0000

pozn.
Myslela jsem teda pána ve videodiskuzi (aby si to někdo náhodou nevztáhl na sebe).

Od: Jana

Jana — Fri, 10 Sep 2010 10:10:49 +0000

domácí násilí
Z toho kravaťáka v diskuzi na mě jde hrůza a dokonce vztek. Stejně jako hrůza a lítost z názorů té Petry Haisam.

Dost mě šokoval skvěle napsaný román Petry Procházkové Frišta. Vcelku sympatická vypravěčka se mlčky nechává týrat svým manželem, a zároveň ho má ráda a dokonce je pro ni přitažlivý! To jsem nedokázala pochopit. A není to tím, že by byla nějaká masochistka. Navíc se přivdala do Afgánistánu ze Západu, takže by teoreticky měla cítit podobně jako všechny Evropanky.

Dodnes pro to nemám žádné vysvětlení. Ale Procházková očividně nepíše nesmyslné bláboly.

Nečetl jsi náhodou?

Od: Pierre

Pierre — Sun, 29 Mar 2009 23:49:36 +0000

D. Veselý – klasika
Nedočetl, ale erudovaně komentuje. Jako obvykle.

Bolševika také nezažil (snad jen jako jiskra se šátkem na krku) – ale odvážně diskutuje s pamětníky. Má dokonce v malíčku celý svět (Hlavně USA, rozvojové země, Izrael..). Jen škoda, že to všechno zná jen z obrazovky monitoru.
Takhle nějak pan Sekora před lety vykreslil brouka Pytlíka.

Od: Camille

Camille — Sun, 29 Mar 2009 13:17:51 +0000

to Adam Fišer
Já v tomto případě hovořil o církvi coby centralisované, hierarchizované duchovní instituci, společnosti duchovních. Pokud bychom hovořili o církvi ve smyslu společnosti všech věřících (což by v povětšinou silně homogenních muslimských společnostech byli téměř všichni občané), pak by nejdokonalejší oddělení „církve“ (ummy) od státu praktikovala Saúdská Arábie!!!!

Jinak souhlasím, že k Vámi popisovaným případům diskreditace náboženství dochází, a to i v muslimských společnostech, ale jedná se o jedince, nelze to srovnávat s tím, co probíhalo v Evropě v době osvícenství (anebo reformace, i když tehdy byla odpovědí na nasranost církví snaha společnost ještě více christianizovat).

A zkušenost srovnatelnou z Šoa může jen stěží zažít muslim, žijící ve většinově muslimském státě. A navíc mám za to, že muslimové přeživší pokusy o genocidu jsou v pozdějším životě spíše více zbožní, i když samozřejmě každý reaguje po svém (viz výrazné posílení islámu v poválečné Bosně).

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Sun, 29 Mar 2009 12:46:12 +0000

Jsem rád,
pokud jsem Vám poskytl nějakou inspiraci. – Omylů, myslím, není třeba se bát. Překážkou poznání nejsou omyly, ale (nedej bůh vědomé a pohodlné) setrvávání v nich.

Jára Cimrman sice není můj šálek čaje, ale to, co uvádíte jako jeho citát, má smysl.