Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Jak přežít Teherán

Asi po osmi hodinách jízdy poměrně luxusním autobusem Volvo jsem přistál na západním terminálu (autobusovém nádraží) Teheránu, hlavního města Íránu. Bylo už docela pozdě, něco mezi devátou a desátou večer. Vypadnul jsem z autobusu, popadnul bágl, odehnal hejno dotěrných taxikářů a odploužil jsem se na nedalekou lavičku. Posadil jsem se, vytáhl láhev s pitím a něco k jídlu a koukal před sebe.

Vůbec se mi nechtělo do obvyklé cestovatelské procedury, tj. vytáhnout papír s adresami levných hotýlků a nechat se do jednoho z nich odvézt taxíkem, pohádat se s taxikářem o cenu, zjistit, že v hotelu nemají volno, a vydat se hledat azyl jinam. Byl jsem prostě hodně utahaný po noční jízdě z Baku do Astary, a pak z Astary do Teheránu. Navíc bylo pozdě a v neposlední řadě jsem se cítil úplně malinký před tímhle gigantickým neznámým nepřehledným městem, kde nerozumím ani jazyku ani abecedě.

A tak jsem flegmaticky seděl na lavičce a koukal. Po pravdě řečeno jsem se ani moc nenudil. Přijížděli autobusy z nejrůznějších míst, blízkých i tak vzdálených jako je třeba turecký Istanbul. Krásně jsem mohl sledovat, jak jsou místní lidé družní a rodinně založení. Vystupovali z autobusu, spolucestující se loučili a mířili do svých domovů a dalších destinací, na jiné čekala rodina a přátelé, ti všichni se objímali, líbali, pomáhali si se zavazadly a vzduchem znělo samé "salam" a "choda háfez" a spousta dalších mně nesrozumitelných slovních obratů. Byla to podívaná!

Při pohledu směrem, kde jsem tušil centrum Teheránu, se vypínala do výšky televizní věž tak trochu podobná té berlínské na Alexandrplatzu. Její spodní část byla zcela zahalena smogem, takže ani světla na ní nebyla vidět. Teprve její vršek vystupoval ze smogového oblaku a zářil do tmy, jako kdyby se vznášel.

Reklama

Všechno to moje pozorování bylo sice pěkné, jenže pořád jsem neměl zodovězenou zásadní otázku – kde a jak strávím noc? Trochu jsem se prošel kolem budovy terminálu a zjistil, že si s tím lámu hlavu poměrně zbytečně. Velká část Íránců toto skutečně příliš neřeší – prostě si najdou místečko někde na trávě nebo i na chodníku, rozloží deku, případně noviny nebo kartón, lehnou si a spí. Našinec má občas dojem, že Írán je plný bezdomovců, jenže tohle polehávání a vysedávání na nejrůznějších kouscích veřejné plochy tam praktikuje kdekdo – muži, ženy, mladí, staří…

Ráno na teheránském Jižním terminálu 

Dělají to i ve dne, i když v takovém případě jde spíš o společné piknikování rodin, příbuzných a známých. Musím říct, že tímto si mě Íránci získali – a nejen mě. Spousta českých baťůžkářů putujících každé léto křížem krážem Íránem využívá služeb tohoto levného "hotýlku", který je překvapivě poměrně bezpečný, i když, pravda, občas vás vyruší strážníci, ale ti jsou celkem hodní.

 * * *

Hned v prvních dnech v Teheránu jsem zjistil, že tu opravdu fungují jiná měřítka. Pro srovnání: Když chcete v Praze navštívit íránskou ambasádu, stačí dojet na metro Hradčanská a odtud je to asi 10 minut pěšky. Já jsem si v Teheránu potřeboval na zařídit ázerbajdžánské vízum. Už jenom vypátrat, jak se na ázerbajdžánské velvyslanectví dostanu, byl docela kumšt, ale za pomoci ochotného anglicky hovořícího prodavače v obchůdku s autodíly se to podařilo. Čekalo mě putování metrem na stanici Mirdamad, odtud nejméně půl hodinu autobusem do čtvrti Tadžríš, z konečné autobusu asi 10 minut chůze na další autobus, pak další půlhodina jízdy a byl jsem skoro na místě. A tuhle výpravu (tam a zpátky) jsem musel podniknout víckrát – jednou mi po dvouhodinovém stání ve frontě zavřela slečna na ambasádě před nosem, podruhé jsem měl blbý formulář (stažený  ze stránek azerb. ministerstva zahraničních věcí)…

Teherán je nechutné obludné město plné motorek, aut, lidí a smogu. Nicméně najdete tu pár zajímavostí, které rozhodně stojí za shlédnutí.

Hned u stanice metra Taleghani se nachází komplex bývalého amerického velvyslanectví, jehož zdi jsou pokryty úchvatnými grafiti, která lze směle zařadit mezi skvosty protiamerické propagandy. Jde o poměrně fotogenické místo, kde si trošku zručnější fotograf může zkusit zajímavé fotografické cvičení.

 Americke zbrane miri na iransky lid

Nelze opomenout známou "Smrtku svobody". Pro protiamerickou výtvarnou propagandu znamená totéž, co Mona Lisa pro renesanční malířství 😀

 znama karikatura sochy Svobody

 * * *

Kousek od stanice metra Haram-e Motahar najdete hrobku ájatolláha Chomejního, zakladatele Íránské islámské republiky. Jeho pohřeb byl vůbec největší v lidských dějinách, sešlo se na něm asi 10 miliónů lidí, přičemž došlo k řadě excesů, kdy lidé jeho rakev málem zničili a pohřeb se musel konat podruhé za přísných bezpečnostních podmínek.

Pohled smerem k Chomeiniho hrobce

Místo jeho posledního odpočinku je vlastně velký komplex připomínající moderní mešitu, který slouží jako poutní místo. Evropana poněkud zarazí, že se nachází v těsné blízkosti nákupního centra, ale takové to už v Íránu i v jiných muslimských zemích je – světské a duchovní záležitosti tu nebývají příliš odděleny.

ajatollach Chomejni ve spolecnosti sveho syna a sustivych papirku

Poměrně dost Íránců se k Chomejního hrobu chodí modlit, nebo se jen tak podívat, vyfotit si to tu, přičemž se někteří někteří chovají celkem dost ležérně, Chomejní Nechomejní:

 Trocha zabavy u Chomejniho hrobu

 

Ostatně podobná uvolněnost je v Íránu celkem běžně vidět i v jiných mešitách a svatých místech. Myslím, že Íránci sakrální úctu v našem pojetí neznají – ne že by ji neprojevovali, ale dělají to prostě jiným způsobem.

 * * *

Jiné zajímavé místo je bývalé šáhovo sídlo Saad Abad – velmi rozlehlý park s několika budovami, z nichž některé které jsou dnes volně zpřístupněny a využívány jako muzea. O víkendech tam míří spousta Íránců a turistů ze zahraničí. Mimo jiné se tam nachází muzeum bratrů Omidvarů, což jsou takoví íránští Hanzelka a Zikmund. Se svým autem tito cestovatelé projeli pořádný kus světa a přivezli bohatý foto- a videodokumentaci včetně unikátní etnografické sbírky.

automobil bratri Omidvaru

Ženy se v Íránu zahalují dost různě, pro některé to je "vopruz" a dělají to jen tak, aby se neřeklo, spousta z nich na to ale důsledně dbá. Tyhle slečny posedávají v Saad Abadu před obrovskou vilou, v níž bydlel šáh.

 Perske kocky pred byvalou sahovou vilou

 Jiné volí méně tradiční formu hidžábu 🙂

 Netradicni hidzab

Íránci jsou v podstatě pohodoví a veselí lidé, částečně je to jejich mentalita, částečně asi jde o způsob, jak se vyrovnat s tlakem politického režimu.

 * * *

Doprava v Teheránu i jinde v Íránu je dost šílená. Dřív jsem strašně nadával na Prahu, že je to velké město, samá auta, špatný vzduch, stres atd. Po pár dnech strávených v Teheránu jsem se musel Praze v duchu omluvit. Když jsem se vrátil zpátky do Česka a jel z Ruzyně autobusem do centra, koukal jsem vyjeveně ven na tu spoustu zeleně, na těch několik málo aut, na přechody pro chodce, které opravdu jako přechody fungují, a úplně omámený jsem byl z kapek deště, které dopadaly na okna autobusu.

Přecházet ulici v Teheránu (i v jiných městech Íránu) je bez nadsázky adrenalinový sport, alespoň pro nezkušeného našince. Párkrát se mi stalo, že se na mě řítilo hned několik motorek a pár aut a já si v duchu říkal, že toto jsou moje poslední vteřiny. Ale zatím to dopadlo dobře, i když jeden takový moment byl hodně kritický.

Přechody pro chodce na silnicích sice jsou, mám ale pocit, že jde spíš o jakousi dekoraci asfaltové plochy pruhovaným ornamentem. Nicméně na některých místech se vyskytují bezpečné mimoúrovňové přechody. V Íránu jsou velmi populární motorky, občas lze spatřit na silnici zvláštní výjev, kdy na motocyklu sedí celá rodina: táta řídí, za ním sedí máma a starší dítě, to mladší je posazené před tátou na nádrži, přičemž nikdo z nich nemá přílbu. Bohužel se mi takovou scénu nepodařilo vyfotit, tak nabízím aspoň záběr na jednu křižovatku.

Teheran - krizovatka

 * * *

Ná následující fotografii z Teheránu je něco zvláštního.

 Armeni

Dvě starší ženy vpravo totiž nejsou zahalené. Nemusí – jednak jde o skupinu Arménů, tedy křesťanů, a jednak jsem tuto fotografii pořídil v areálu, kde se nachází arménský kostel, škola a další zařízení patřící této náboženské a národnostní menšině – nikoli na veřejnosti. Arméni a jiné menšiny mají v Íránu garantovaný svůj oddělený autonomní prostor, který se řídí poněkud jinými  pravidly. Třeba se tam dá koupit a pít alkohol, ženy se tam nemusí zahalovat aj. Arméni mají v Teheránu takových areálů hned několik, nacházejí se v nich kostely, kluby pro mladé, sportovní zařízení, ubytovny atd.

 

 Vchod do armenskeho klubu v Teheranu

Poznámka: Výraz "Coffee Shop" na ceduli vlevo dole opravdu znamená obchod s kávou, nikoli marihuanou nebo nečím podobným. Drogy nicméně začínají být v Íránu velkým problémem.

 * * *

Dál v Teheránu najdete spoustu muzejí, ale ta mě po pravdě řečeno moc nezajímala. Za shlédnutí určitě stojí bazar, trekeři by neměli vynechat výpravu do hor nad Teheránem, k jejichž úpatí je poněkud kuriózně doveze MHD. Teherán se dá prostě nejen přežít, ale taky v něm může člověk spoustu příjemného zažít.

————————–

Fotogalerie:

http://picasaweb.google.cz/amfiser/IRAN07Tehran