Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Horší než selhat při milování

Ta strašná touha vyrazit nekam pryč, do lesů, do divočiny a každodenost nechat daleko za sebou... Byli jsme celkem čtyři, co nás tohle nutkání přepadlo, a jednoho lednového dne jsme se ocitli ve stejnou dobu na stejném místě. Nebo jsme spíš všichni reagovali na Márovu emailovou pozvánku. Prý vandr pustou nezalidněnou zimní krajinou! A kde? Kde v Česku se dá takové místo najít? No přece na Šumavě, ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice.

„Ale tam se přece nesmí!“ namítne možná někdo. Jo, to jsem si taky říkal. Ale zakázaná ovoce nejvíc chutnají a o víkendu se tam žádná cvičení nekonají, na to je prý celkem spoleh.

Složení expedice bylo následující:

PICT0056_blog.jpg
Mára – gruppenführer a zároveň mudžahedín. To on to celé vymyslel. Členy týmu povzbuzoval občasným zvoláním „Alláhu akbar!“
* * *

PICT0057_blog.jpg
Honza, právní expert celé expedice. Jeho úkolem bylo usmlouvat co nejnižší pokutu v případě, že nás chytí vojenská hlídka. Nebo najít nějakou právní kličku a rovnou vojáky zažalovat za porušování lidských práv.

Reklama

* * *

PICT0007_blog.jpg
Áňa – bez ženského elementu by to nebylo ono (každý čtyřlístek by měl mít svou Fifinku). Jako první našla bunkry a v kritickém okamžiku nás nakrmila čokoládou.

* * *

A pak samozřejmě já. Pověřil jsem se úkolem celou výpravu filozoficky zreflektovat a podat o ní zprávu internetové veřejnosti.

* * *

Vláček nás dovezl do výchozího bodu na zastávku Polná na Šumavě, která už leží v katastru vojenského újezdu. Rázem jsme se ocitli na ‚nepřátelském‘ území a celá akce mohla začít.

Cestu do lesů jsme potmě nakonec našli a asi po jednom kilometru jsme si troufli rozsvítit baterky. U té mojí světélko poněkud skomíralo, až zhaslo úplně – trochu blbé zjištění na začátek takového vandru. Byli jsme tudíž odkázáni na jedinou Márovu čelovku.

A to nebyla jediná závada – už na nádraží v Budějovicích jsme zjistili, že ani jeden z nás nemá kompas! Dobrý, ne? Šli jsme do oblasti bez výrazných orientačních bodů, slunce za mrakama, cesty zasněžené, luxus v podobě značených turistických cest jsme si ve vojenském cvičišti dopřát nemohli, nikde ani živáčka, kterého bychom se mohli zeptat na cestu – a ani jeden z nás si nevzpomněl na kompas! Mapu jsme měli a ne jednu, jenže když ji nemáte podle čeho zorientovat…. 🙁

Na poslední chvíli před odjezdem vlaku jsem běžel do outdoorových shopů v nákupním centru, ale kompasový sortiment v nabídce kupodivu chyběl.

Taky vyšlo najevo, že nemáme ešus. Mára proto vařil svůj oblíbený chlemtejn (takový ten instantní čaj v granulích, co se koupí v supermarketu v piksle za pár kaček) ve víčku od termosky – ještěže s sebou vzal ten vařič, chlemtejn nám přišel nejednou docela vhod.

* * *

Nejeden čtenář si asi řekne, že jsme byli pěkně padlí na hlavu, když lezeme do vojenského výcvikového prostoru, že jsme nějací povrchní hledači laciného dobrodružství okořeněného military atmosférou.

Trochu padlí na hlavu jsme, to jo, ale s tou motivací to je přeci jen jinak. Všechny nás spojoval vztah k přírodě a poznat takovou opuštěnou krajinu s minimem stop po civilizaci nás nesmírně lákalo. A v neposlední řadě nás moc zajímaly zaniklé vesnice, co tu zůstaly po odsunutých Němcích. Nějaké jsme už viděli jinde, třeba v Rychlebských horách. Mára, učitel dějepisu a expert na sudetské Němce, měl s sebou dokonce historickou mapu s německými názvy vesnic. Když jsme konečně na jednu takovou dědinu narazili, nevycházeli jsme z úžasu.

PICT0030_blog.jpg

Po té, co jsme opustili vesnici, začali první zmatky. Každou chvíli jsme brejlili do mapy, ale zorientování se v nepřehledném terénu bez orientačních bodů a bez kompasu šlo ztuha.

„Půjdeme tudy!“ zavelel Mára. No to se mi teda fakt nezdálo. Chtěli jsme jít do Volar, to je na severozápad a přišlo mi, že Mára chce směřovat na jih – tedy absolutní cvokárna. A tak jsme se o tom dohadovali.

Mára měl jasno. „Támhleto,“ ukázal před sebe, „to musí být ta střelnice, co je tady,“ zapíchnul prst do mapy na místo západně od nás. A tak jsme vyrazili.  Moje pochybnosti ale nezmizely, naopak. Nebyla šance zahlédnout slunce přes hustou oblačnost, ale přeci jen se mi zdálo, že před námi jsou mraky o něco světlejší, jako kdyby za nimi svítilo slunce – a protože bylo kolem poledne mohl to být jižní – tedy špatný – směr.

Nějakou dobu jsem ještě remcal, ale pak jsem orientaci ztratil úplně a byl zticha. Po pár hodinách pochodu jsme pořád neměli jasno v tom, kde vlastně jsme. Kousek od nás vedla silnice, což nám nějak extra nepomohlo. Nabídnul jsem se, že pilčičkou na svém švýcarském nožíku upižlám nějaký menší stromek a z letokruhů určíme sever. Návrh se nesetkal s pochopením, po pravdě řečeno by to asi bylo houby platné.

* * *

Bezradně jsme se zastavili, shodili batohy, vytáhli jídlo, přežvykovali a přemýšleli, co dál.

No a pak se to stalo.

Kousek od nás podél silnice projel vlak.

Vlak?

Do prdele, co tady má co dělat železnice?!

Pohroužili jsme se do mapy, střídavě zírali do ní a střídavě ohmatávali očima terén.

Pravda byla zdrcující.

Jak bych vám to jen přiblížil… Ve větším měřítku by to vypadalo asi takhle: představte si, že vyrazíte z Brna do Prahy a po nějaké době uvidíte na silnici ceduli, na které stojí černé na bílém „ZLÍN“.

* * *

Mára se zhroutil. Už předtím se proklínal kvůli zapomenutému ešusu, ale teď už toho bylo na starého zálesáka trochu moc. Česko má prochozené křížem krážem, cestoval do Íránu i do „stánů“ ve Střední Asii a tady na Šumavě zažije tak hrozný outdoorový debakl.

Áňa musela zasáhnout, jinak by se Mára oběsil na nejbližší větvi.

PICT0052_blog.jpg

A pak vytáhla z báglu krizovou čokoládu pro nás pro všechny.

Když se náš gruppenführer trochu vzpamatoval z nejhoršího, vypadlo z něj:

„Ty vole, tohleto je snad horší než selhat při milování.“

* * *

Máro, musím se ti omluvit. Prezentoval jsem tě jako neschopného vedoucího a o sebe jako chytráka, který od začátku věděl, že jdeme blbě. Fakt je, že v tomhle případě mi orientační smysl zafungoval líp než tobě – i když v závěru mě stejně dost překvapilo, že při domnělé cestě na sever a pak na západ jsme skončili pár kiláků východně od výchozího bodu.

No ale co chci říct – já tenhle pocit znám taky. Vybavují se mi dvě takové situace (i když jich určitě musí být víc), v obou případech šlo o skupinovou práci, kdy jsme řešili jakýsi problém.

To vědomí, že znám správné řešení problému, se zdálo neotřesitelné. A potom, po nějaké době jsem se nestačil divit. Prásk! Rána do hlavy! Na správné cestě nejsem! Mnou navržené řešení totálně selhalo! Všichni jsou znechuceni a kritizují moje diktátorské sklony. A já to přitom myslel tak dobře!

Čím to, že nás naše pocity tak klamou? Zdá se to tak jasné a nezpochybnitelné: osoba, do které jsem zamilován(a) je pro mě ta jediná pravá a nikoho jiného už nechci. Mé náboženství je jediné pravé, protože na to mám spoustu důkazů a je spousta lidí, co vyznávají totéž. Můj názor na globální oteplování je správný a ostatní se fatálně mýlí…

Klíčový okamžik nastane, když se setkáme s něčím, co našemu přesvědčení odporuje. Lidská mysl je vynalézavá a umí šikovně vytěsnit vše, co nezapadá, co se nám nehodí do krámu, nasadit nám na nos růžové či tmavé brýle podle potřeby. A tak můžeme klamat sami sebe poměrně dlouho.

* * *

Na zpáteční cestě jsme se pohodlně uvelebili v prázdném kupé a Mára usnul jak malé mimčo. Jsem rád, Máro, že jsi to ustál, jsem na tebe hrdý.

Koukal jsem se z okna vagónu na ubíhající krajinu a přemýšlel. Málokdy se setkáme s tak jasným důkazem o našem omylu, jako se to stalo nám, když jsme zahlédli projíždějící vlak tam, kde podle naší domněnky žádná železnice být neměla. Ten nás jasně zorientoval, to vážně nešlo okecat nebo vytěsnit. Ale jak poznat něco takového, když jsme zfanatizovaní, zamilovaní či jinak zblbnutí?

A říkám si, že vlastně není úplně na škodu občas vyrazit do neznámého terénu bez kompasu.

Díky, Máro.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama