Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Co to je úřednická spiritualita

V posledních několika letech se mi opakovaně zdál jeden sen. >>> komentáře >>>

Poprvé se mi zdálo, že sedím doma ve svém pokoji u svého psacího stolu a dívám se z okna. A najednou koukám – ze střechy protějšího čtyřpatrového domu spadl člověk. Buch! Jasně jsem viděl, jak sebou jeho tělo praštilo o zem.

Maje za sebou intenzivní kurz první pomoci (ten jsem absolvoval v realitě, ne v tom snu)  bleskově jsem vyhodnotil situaci. Nejdřív zavolat záchranku – to je to pravé, a teprve pak pak seběhnout dolů (bydlím v paneláku), utíkat k němu (asi 100 metrů) a zjistit jeho stav, případně se pokusit o resuscitaci – to všechno ale dost možná udělá mnohem dřív nějaký kolemjdoucí.

Prakticky okamžitě vezmu mobil a volám 155. Vím přesně, co mám říct – místo neštěstí, co se stalo…

Reklama

Ticho.

Haló, dobrý den, stalo se neštěstí! Slyšíte mě?

Ticho.

Do prdele jak to????!!!!

??????????????????????

Ticho….

 

Sen končí.

 * * *

Později se mi zdálo prakticky totéž, jen v jiných variantách. Volal jsem třeba 158 coby svědek nějakého násilí. Ne že bych jen telefonoval, taky jsem zkusil sám zasáhnout. Pak chci přivolat policii.

Ticho.

Pokud si vzpomínám, tak jen asi dvakrát se ze sluchátka něco ozvalo – jednou to byla nějaká poťouchlá melodie a v dalším případě konečně sám operátor! Ale moc toho nenamluvil. Něco jsem mu říkal, jenže jsem po chvíli zjistil, že jsem mu podal špatné informace, tak jsem se začal omlouvat a všelijak blekotat… A nakonec bylo stejně ticho

* * *

Ne že by ten sen byl kdovíjaká noční můra, po které se probouzím zpocený s vytřeštěnýma očima, ale lehko mi není. Sen je to frustrující a neurotický. Naprosto správně vyhodnotím situaci a jednám přesně podle instrukcí, co nám tloukli do hlavy ve škole a na zdravoťáku. Jak debil se o něco snažím, navíc nesobecky chci pomoct člověku v nouzi a ono houbelec. Nefunguje to.

No jo, tak už to bývá. Tohle poznání, že věci v životě nefungují, to je přeci jeden ze schůdků na cestě k dospělosti. Člověk si zprvu myslí, že když se bude dobře učit a bude mít na vízo samé jedničky, tak bude úspěšný a šťastný… Že když nebude kouřit, nedostane rakovinu plic. Že když bude v práci dřít a nosit domů peníze, tak ho bude manželka oddaně milovat a nezahne mu. Že to jsou všechno blbosti, někomu prostě dojde dřív, někomu holt později.

Skutečný život se prostě zuby nehty brání 'fungování', spoutání nějakými pravidly a poučkami. Kdo to nechce pochopit, toho čekají nepříjemná překvapení.

Na ten sen se ale taky dá nahlížet ještě malinko jinak. Vezměme si toho operátora na druhém konci, který se neozývá – kdopak to je? Sny mluví řečí symbolů a volání mobilem v tom snu tak trochu připomíná třeba přivolávání džina pomocí kouzelné lampy. Anebo rovnou modlitbu k Bohu.

Operátor je díky mobilu prakticky všude dosažitelný, prakticky všemocný. Jeho úkolem je, aby zajistil zdraví, spravedlnost, zachránil lidi před katastrofou, před násilím… Tedy SPÁSU. Která by měla být dosažitelná pouhým vyťukáním pár čísel.

Jezis te miluje - 732 849 025

Měla, ale není.

Jo, myslím, že ten operátor je Bůh.

* * *

Náboženství si většina lidí představuje jako víru v nadpřirozenou bytost a následování určitých pravidel. Tohle je zakázané, tohle je povolené, tamto je povinné. Katolík má jít jednou za rok ke zpovědi a v prostestantském kostele nesmí jít ke přijímání. Krišňák musí džapovat šestnáct kol denně a nesmí jíst česnek a cibuli (prý vzbuzují vášně). Muslim má svých pět pilířů islámu: pětkrát denně se modlit, postit se o ramadánu atd. a k tomu hromadu dalších pravidel. Nesmí jíst vepřové a musí jíst pravou rukou. Sikhové si nestříhají vlasy a musí nosit turban.

Náboženská autorita (Bůh, posvátný text, guru) tedy říká: tomu věř, toto dělej, tamto nedělej. A dotyčný věřící tomu věří, toto dělá a tamto nedělá. Říkám tomu úřednická spiritualita. Tím to nechci nijak shazovat, ale nejvíc ze všeho mi takové počínání věřícího skutečně připomíná práci nižšího úředníka. Případně chování nedospělé osoby, dítěte, které poslouchá rodiče.

Úřednická spiritualita je evidentně extrémně důležitá pro vytváření identity věřícího člověka. O (praktikujících) Židech všichni ví, že by neměli jíst vepřové a že by měli světit šabat. Dále si vezměme třeba zahalování muslimek předepsané Koránem a sunnou. Muži to dělat nemusí, zato ženy ano – muslimka tak získává svou ženskou, sexuální identitu a rovněž identitu náboženskou. Tedy dvě extrémně důležité identity spjaté s mimořádně silnými emocemi.

Islám je vůbec příkladem úřednické spirituality par excelence. Přečetl jsem řadu výpovědí konvertitů i konvertitek a zaujala mě jejich fascinace tím novým světem pravidel zasahujících každou oblast života. Podrobné předpisy ohledně oblékání, stravy, modlitby, rodinného života… prostě paráda! Do té doby jim nikdo nic takového neřekl, většinou si tedy více méně dělali, co chtěli, plácali se životem a najednou bác!

Bůh říká, že když tohle budeš dělat, tak budeš jednat dobře a nemusíš o tom mít žádné pochybnosti!

Fakt?

Jo!

Tak to beru!

Je vidět, že úřednická spiritualita představuje významný zdroj jistoty v chaotickém a nepřehledném světě. Soustava pravidel vytváří jakýsi pevný životní rámec, ve kterém člověk může bezpečně existovat a hlavně – nemusí o něm příliš přemýšlet. Důležité je, že zdrojem a garantem tohoto rámce je Bůh či prostě Transcendentno, absolutní Autorita, nejvyšší Láska i Spravedlnost. To odlišuje úřednickou spiritualitu od pravidel a rituálů v jiných společenských strukturách, jako jsou skauti, politické strany, sportovní fanoušci (na druhou stranu se takové skupiny často jeví jako pseudoreligiózní).

V neposlední řadě také dodržování iracionálních pravidel (která se nicméně často prezentují jako racionální) vytváří společenství, mnohdy pevně semknutou komunitu – např. Židy stmelovalo nejvíce právě ono dodržování šabatu, košer stravy, rodinné čistoty aj. Až to někdy vede k jakési stádovitosti.

Slunce islamu ozaruje lidstvo.

V souvislosti s touto sociální rolí nelze nezmínit také prožívání společného utrpení. Ze strany většinové společnosti zakoušejí výsměch, různé obstrukce a někdy i pronásledování třeba svědkové Jehovovi kvůli svým postojům (krevní transfúze, služba v armádě), adventisté kvůli dodržování soboty, muslimky kvůli šátkům apod. Toto vše komunitu nesmírně stmeluje.

Je to tak trochu obchod. Já (věřící) budu kvůli své víře trpět a výměnou za to dostanu dobrý pocit zakotvení, pocit jistoty, že jednám správně, v souladu s Boží vůlí. A v konečném důsledku spásu, chcete-li život věčný.

Osobně jsem se s úřednickou spiritualitou setkal právě v křesťanském prostředí. Nebyl to zážitek příliš pozitivní. Vrhl jsem se do toho po hlavě, všemu fanaticky věřil a všechno dodržoval. Někdy to bylo spojené se značným odříkáním či přímo utrpením. Poznal jsem jiné věřící, kteří kvůli dodržování pravidel svého náboženství šli sedět do komunistického žaláře.

Jednoho dne mi to docvaklo.

* * *

Ono totiž to odříkání a utrpení kvůli dodržování pravidel svým způsobem až tak strašlivé není. Teď nevím, jestli mi porozumíte.

Vysvětlím to na příkladu. Svědek Jehovův byl hospitalizován v nemocnici a pokud nedostane transfúzi krve, tak zcela jistě zemře. Jeho víra mu však transfúzi zapovídá. Na první pohled je nesmírně těžké si v takové situaci zachovat víru a dodržet toto 'Boží' přikázání, protože to znamená obětovat svůj vlastní život.

Přišel jsem na tohle: Ano, těžké to je, ale ve své podstatě nikoli. Naopak. V podstatě je to nesmírně snadné.

Proč?

Protože úřednická spiritualita člověku život značně usnadňuje a říká mu, jak se má rozhodnout, a garantuje mu odměnu.

Naproti tomu skutečně těžké to má člověk v situaci, kdy neví, co má dělat. Kdy mu nikdo neřekne, co je správné a jak se má rozhodnout. Nikdo mu nic negarantuje. A on se přesto rozhodne.

Co je zvláštního a obtížného na tom, že mi někdo předepíše, co mám dělat, a já to dělám?

 

* * *

Proto jsem na úřednickou spiritualitu rezignoval. Občas na ni narazím: muslimky křičí kvůli zákazům nošení šátků, sikhové mají zase problémy s turbany, amišové s provozem svých kočárů na silnicích, adventističtí studenti se zkouškami v sobotu… Vždycky když o něčem takovém čtu, trochu flegmaticky si povzdychnu. Chápu, že jsou tyhle věci pro ně důležité, že kvůli nim dělají někdy děsný kravál, ale nijak mě to nebere.

Fascinuje mě třeba Albert Schweitzer, co se sám rozhodl odjet do Afriky a založit tam nemocnici. Nebo Josif Brodskij, co se kdysi jako student na gymplu uprostřed vyučování zvednul, odešel ze třídy a už se nevrátil. V Bibli mám rád úžasný příběh o Támar. Ta se ocitla v takové prekérní situaci, až se jednou rozhodla to vzít do svých rukou. Dopustila se krádeže a cizoložství, nicméně dosáhla svého a v Novém zákoně nacházíme její jméno v Ježíšově rodokmenu. Pochybuji, že by nějaká dnešní křesťanka jednala jako ona.

Ale nemusí jít o velké věci a nositele Nobelových cen. Prostě všechny neobyčejné originální činy, které  mají svou hloubku a nesou otisk osobnosti člověka, vykonané zcela svobodně s láskou k životu, ty jsou fascinující, ty skutečně přinášejí spásu a šťávu už tomu pozemskému životu. Kvůli nim by se měl dělat kravál, kvůli nim by věřící měli mlátit hlavou o zem.

 

modlitebni kameny

* * *

 

Ale co s tím snem? Nějak jsem to zakecal… Co naplat, asi jsem se s tím neuroticko-úřednicky nedospělým vnímáním života ještě nevypořádal. Svoje podvědomí člověk neoblbne.

Až se mi ten sen bude zase zdát, co udělám?

Nevím.

Asi vezmu mobil a vyhodím ho z okna. 

 

 

>>> komentáře >>>

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama