Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Věšeli cikána aneb dlouhá tradice české rasistické srandy

V pozůstalosti po prarodičích nám zůstaly nějaké staré časopisy, některé ještě z dob první republiky. Rád jimi listuji a dýchám tu atmosféru starých časů, jinou mentalitu, jiné způsoby vyjadřování.

Před pár týdny při jednom takovém listování padl můj zrak na humornou rubriku 'Smějeme se':

 

Veseli cikana.

 

Zajímalo by vás, v jakémže prvorepublikovém časopise otiskli takovýto druh humoru? Nebudu vás napínat…

Reklama

 

List_pani_a_divek_332

 

Ano, jedná se o čtení pro dámy, časopis List paní a dívek, ročník 1931, který odebírala moje babička (jak vidíme, "Vychází každý pondělí" – stejně jako současný magazín Ona DNES). Ne, nechci tím naznačovat, že by ženy za první republiky (nebo dokonce ženy vůbec) měli zálibu v šibeničním a navíc rasistickém humoru. Tento vtip je navíc převzatý ze "Sl. den." (Slovenský denník?).

Dal jsem si tu práci a prolistoval celý svázaný ročník 1931 hledaje v rozesmáté rubrice další ukázky podobného humoru. Výsledek byl dost hubený: kromě výše uvedeného jsem v celém ročníku našel jen jeden, který by se dal označit jako rasistický (byl o židovském zloději) a dále ještě jednu anekdotu, u které to bylo poněkud sporné (opět na židovské téma). Nepočítám poměrně časté vtipy, které si dělají legraci ze spořivých Skotů.

Z výsledku mého malého výzkumu se dá těžko něco pořádného vyvodit. Snad se dá říci, že za první republiky se rasistický humor v novinách a časopisech občas vyskytoval a že jej tehdejší společnost nevnímala jako nějak nepatřičný. Patrně se trefoval do Romů a Židů, jiné menšiny jako téma takových anekdot asi nepřicházely v úvahu. Jestliže se tu a tam vyskytoval v poměrně kultivovaných periodikách, musely patrně rasistické vtipy kolovat mezi lidmi v ústní podobě ve větší míře.

>>> O <<<

Těžko se ubránit vnímání historických souvislostí. My přece víme, jak to dopadlo.

Rok 1931. Vtip o tom, jak věšeli cikána a dva židy.

Rok 1938. Už po Mnichově v tzv. Druhé republice začíná být Romům a Židům poněkud dusno.

Rok 1939. Němci rozjíždějí profesionálním zůsobem to, co amatérští Češi sami ze své iniciativy začali.

Rok 1945. Romů a Židů výrazně ubylo. Taky Němců začíná ubývat. Likvidace Čechů (metodou genocidy, vystěhování a asimilace) se shodou okolností nestihla

Jsou v téhle časové posloupnosti také příčinné souvislosti? Nechci nikomu zjednodušeně vsugerovat, že od rasisitického šibeničního humoru vede nutně cesta ke genocidě. Mám ale pocit, že těmi hloupými vtípky člověk podává ďáblu prst a otevírá dveře -když ne genocidě, tak svojí vlastní degeneraci. Prostě si snižuje imunitu vůči infekcím zdravého rozumu. A taky si říkám, jestli ta slavná banalita zla, co o ní psala Hana Arendtová, nezačíná právě anekdotami o věšení Cikánů a Židů.

Rok 1948. Češi a Slováci si ze své republiky začínají dělat jeden velký koncentrák obehnaný ostnatým drátem. Věší se převážně ti, co ještě nezdegenerovali.

Já vím, tahle posloupnost je asi zjednodušující, moralizující… Ale pokračujme.

Osmdesátá léta. Před základkou na sídlišti v jednom českém velkoměstě si prckové vyprávějí vtip o vyzáblích Židech, co z koncentráku ulétávají na masařkách. Že je to dost morbidní? Rasistické? Kruté malé děti?

Stál jsem tenkrát v tom hloučku Husákových dětí v obřím československém komunistickém koncentráku a – smál jsem se. Někde uvnitř jsem cítil, že to není úplně OK… Později mi některé přišly pořád ještě vtipné, ale smích jsem potlačoval. Až teď se jich děsím, stydím se za hříchy mládí. Ale možná převažuje jiný pocit.

Nechápu ty vtipy. Jsou šílené a nerozumím tomu, proč jsme si je vyprávěli.

Rasisitický prvorepublikový humor se ještě dá dobře pochopit – někoho prostě štvalo, že ti Židáci nějak moc bohatnou (museli si to někde nakrást), že Cikáni jsou chudí (a tak kradou) a hlavně že ti všichni jsou vůbec nějací divní a jiní než ostatní. Že jsem tehdy občas zaslechl anekdoty o hladovějících somálských dětech, tomu ještě rozumím, jsou sice taky dost morbidní, ale tehdy došlo v Somálsku k jakési humanitární katastrofě. Ale vtipy o Židech v osmdesátých letech?

Židé v našem městě a na naší škole prakticky žádní nebyli, dokonce i synagoga byla koncem padesátých let zbourána. Řekl bych, že nikdo z nás, žáků ZŠ, neměl ponětí o tom, kdo jsou Židé. Bibli znal málokdo, od holokaustu uplynulo nějakých čtyřicet let a ve škole jsme se o něm učili velmi málo, bylo tu jen jakési nejasné ponětí o koncentrácích za druhé světové války jako vězeních z tvrdšími podmínkami.

Tak kde se mezi námi vzaly ty morbidní vtipy o Židech v koncentrácích??? Jak to, že jsme se jim smáli? Kde se v nás bere rasizmus, xenofobie černý humor a všechny ty spodní proudy naší člověčiny???

Nevím, nemám na to vymyšlenou teorii, psychoanalytici a evoluční biologové to určitě nějak umí vysvětlit, dozajista jinak než Adamem, Evou a jablkem. Snad jsou rasizmus a xenofobie jevy hluboce zakořeněné v lidské povaze, snad dokonce v přirozenosti. Tak hluboko, že nezmizí spolu s Židy. Což je svým způsobem docela legrační.

Masaryk kdysi překvapivě prohlásil (v Čapkových Hovorech s TGM), že rozumem antisemitismus odmítl, nicméně srdcem antisemitou zůstal. Zlatý Masaryk promluvil jako opravdický tatíček… Jsem hrozně rád, že to řekl. Romové a Židé taky koneckonců nejsou žádní svatouškové, a nejde jen o to, co si myslí a vykládají o Gádžích a Gójích, oni si to dokáží pěkně osladit i mezi sebou.

>>> O <<< 

Možná právě ten Masaryk ukázal cestu. Jsme lidé a nic lidského nám není cizí, ani ty spodní proudy naší člověčiny. Což naštěstí neznamená, že všichni musíme zdegenerovat.

Nějaké morální ponaučení?

Nepodávejme ďáblovi ani ten prst.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama