Jenže pro toho hafana jsem se v mžitku stal nepřítel číslo jedna. Začal na mě podnikat nájezdy; přiběhl, pak se trochu vzdálil, pak zase přiběhl, pořád dokola za ohlušujícího štěkotu. Paní majitelka se ho snažila ukáznit, což bylo houby platné.
Když jsem byl nějakých sto metrů od domu, pes to konečně vzdal, i když štěkot jsem slyšel ještě hezkých pár minut. Úplně příjemné to nebylo, ale moc jsem si z toho nedělal. Flegmaticky jsem šel dál, dělal že ho nevidím a hafan se choval přesně podle podle přísloví: štěkal jako o život, ale kousnout se ani nepokusil.
Vlastně mi byl k smíchu. Jo, musel jsem se smát tomu jeho hysterickému výstupu. Přišla i vlnka empatie – psisko určitě nemělo celý den co dělat a jediný kolemjdoucí byl asi vítaným zpestřením nudné hlídací služby. Taková srandovní chudinka.
Podobné příhody se psi zažil asi každý. Jdete kolem plotu, a hafan na druhé straně se může zbláznit, i když vy ani náznakem nenarušujete jeho teritorium. No jó, no jó, pejsku, tak si zaštěkej, vždyť už mizím, tak jen klídek…
>> O <<
Jednou jsem pobýval s jakousi partou mladých lidiček v domě daleko od města na takové neformální akci, venku se setmělo, chystala se společná večeře, prima pohodová nálada… Když tu se náhle ozval jakýsi křik a hlasité dupání na schodech! Někdo jde po schodech rychle nahoru a chce se dostat do domu!
Jirka byl tehdy s námi. Je to neobyčejně akční muž v produktivním věku. Rád nosí maskáče, má sbírku military filmů, westernů a když mluví o tom, jak byl na vojně, zablýskne se mu v očích.
A tenhle Jirka v maskáčích, za opaskem armádní nůž na nic nečekal, přiskočil ke dveřím prudce je otevřel, nohy a ruce připravené k bleskovému kick-boxovému úderu…
Hehe, co blbneš, to jsem já… Sme si ďáli srandu, chtěli jsme vás trochu postrašit, hehe…
Za dveřmi stál vysmátý Miki s několika kámoši. Jé, nazdar Miki, to je fajn, žes dorazil… Všichni si oddechli a vítali nově příchozí, zatímco Jirka se někam zašil a celý zbytek večera s nikým nemluvil. Není ten Jirka ňákej divnej? Nevyrovnanej? To ho to vážně tak vzalo?
Jo, Jirku to opravdu dost vzalo. Já sám bych si toho ani moc nevšimnul, ale mnohem později mi o tom vyprávěl. Jak cítil odpovědnost za nás. A hlavně za holky co tam byly s námi, jako opravdový rytíř se jako jediný postavil mezi ně a agresora. Jak ho ten kretén Miki svým nejapným vtípkem pěkně vytočil. Vždyť ho málem skopnul ze schodů! A jak nikdo Jirkovu snahu neocenil. Nakonec vypadal jako šašek. Divnej. Nevyrovnanej.
Zrovna jako to psisko, co zuřivě brání teritorium, na které nikdo neútočí. Může se za plotem zbláznit, úplně zbytečně vydá spoustu energie na nikým nežádanou a nikým neoceněnou aktivitu. V konečném důsledku končí jako podivín.
>> O <<
Co rozumět syndromem štěkajícího psa? Sklon projevovat bojovnost, agresivitu, odvahu, furiantství, to vše zároveň doprovázené nemotorností, nesprávným načasováním, vydanou energií neadekvátní dané situaci. Myslím, že jde o projev čehosi, co je v zásadě zdravé a v pořádku, přestože to tak v konečném důsledku nevypadá.
Možná bude užitečné podívat se trochu na divoké příbuzné psů.
Američanka Lois Crislerová ve své knížce Život s vlky popisuje, jak s manželem na samotě v Tarryallském údolí v Coloradu chovali několik vlků z Aljašky a k tomu i psi a křížence. Autorka má evidentně pro vlky slabost, popis jejího vztahu s vlčicí Alatnou je místy vyslověně dojemný.
Při jedné vycházce popisuje, jak jejich psi a vlci objevili jakési malé zvíře, které se před nimi schovalo za klády. Smečka divoce štěkala a snažila se kořist dostat ven. Vlci jako první pochopili, že to nemá cenu, a nechali toho. Psi naproti tomu ještě nějakou dobu štěkali a zmateně pobíhali kolem. Vlci, děti divočiny, lépe a rychleji vyhodnotili, že daná aktivita nestojí za časovou a energetickou investici. Nejlepší přátelé člověka naproti tomu předváděli úplně zbytečné divadlo.
Vlvi jsou vášniví, úžasní milenci, ale taky rádi dávají košem. Bojovní, nelítostní a zároveň hraví a něžní. Svobodomyslní.
Co si tedy myslet o štěkajících ‚psech‘? Chtějí se projevit jako vlci, ale ono to jaksi nejde. Nejsou toho schopni a výsledkem je spíš jakási karikatura opravdického ‚vlka‘. A aby toho nebylo málo, jsou zpravidla obklopeni těmi, co jsou postiženi syndromem neštěkajícího ‚psa‘, tvorečka, který na bojovnost úplně rezignoval. Štěkající ‚psi‘ také nejsou příliš odolní vůči ideologiím, které jim nabídnou pádný důvod si zaštěkat a třeba i někoho rafnout a ještě je za to ocení.
Není to smutné? Tolik užitečné a zdravé bojovnosti, energie, co přijde vniveč, ba co hůř, změní se často v (sebe)destrukci. Mám pocit, že toto je osud mnoha z nás, mužů.
>> O <<
Něco podobného jako onen Jirka jsem zažil taky na jiné akci, kde organizátoři připravili sérii aktivit, které se by se daly zařadit do škatulky zážitková pedagogika. Obvykle se tím rozumí trochu sofistikovanější hry pro mládež i dospělé (zejména v přírodě), ve kterých se vytvářejí nerůznější umělé situace s cílem dosáhnout prožitku, proměňující zkušenosti. Ke svému překvapení jsem zjistil, že některé z nich skutečně dokáží člověka mnohému naučit, i když nejde o situace z reálného života.
A teď si zahrajeme takovou hru… prohlásila Kamča. Rozdělili jsme se do čtyř skupin a v lese jsme vymezili čtverec o rozměrech 10×10 metrů. Každý roh čtverce ukazoval na jednu světovou stranu a podle nich se naše čtyři skupiny do čtverce rozmístili. Každá skupina dostala za úkol vyrovnat za daný čas (pár minut) co nejvíc smrkových šišek ve čtverci tak, aby ukazovaly na její světovou stranu. Čím víc šišek bude ukazovat na sever, tím víc bodů pro severní skupinu, šišky ukazující na západ si započítá západní skupina atp. Kazit dílo konkurenčním skupinám povoleno.
Dostali jsme nějaký čas na vymyšlení strategie, Kamča zvolala tři, dva, jedna, teď! a hra se rozjela.
Všichni jsme pěkně kmitali a narovnaných šišek utěšeně přibývalo. Úsilí naší skupiny se pokusilo narušit pár diverzantů, jednoho jsem bez potíží odtáhl pryč, jenže s Martinem byla potíž. O hlavu větší chlap, sportovec, ale to mě nezastrašilo! Vrhnul jsem se na něj a už jsme se váleli po zemi. Hladina testosteronu vyletěla nahoru, jako kdybychom nezápasili kvůli smrkovým šiškám, ale kvůli nějaké samici s mimořádně kvalitními geny 🙂
STOP! ozvalo se náhle. Trochu předčasně. Organizátoři se záhadně usmívali a Kamča zjevně chtěla říct cosi důležitého.
To jste se zbláznili nebo co? To vám nedošlo, že rovnat šišky v lese je úplně nesmyslný, absurdní úkol? Hehe…
Prosím? Takže celá tahle hra je nesmysl a habaďůra??? Ste si z nás udělali srandu?!?
Moment, moment, reagoval jsem okamžitě ještě pořád s pěkně vysokou hladinou hormonálního koktejlu v krvi. Co fotbal, hokej, basket a další sporty??? Honit se za kulatým nesmyslem nebo běhat kolem dokola na oválu je úplně stejně absurdní a nesmyslný…
Hehe… Orgové se usmívali a v klídku poslouchali moji argumentaci. O kterou nikdo nestál.
Prudce jsem oddychoval a čekal, že nakonec někdo z týmu ocení, jak jsem se bil za naše šišky. No dobrá, tak aspoň se mohl ozvat ještě někdo – vždyť je to přeci zdravé, naštvat se, když si z vás někdo takhle vystřelí. Nikdo nic neocenil, nenaštval se, no nic, tak aspoň bude nějaká reflexe, review, jak praví základní příručky zážitkové pedagogiky…
Hehe, máme tu další hru…
Naštvaně jsem se sebral a odkráčel, ostatní se vrhli do dalších aktivit.
Šel jsem lesem, setmělo se, hormony klesaly… Sám v temném lese bez baterky. Vdechoval jsem chladný horský vzduch, v hlavě mi to pořád pěkně šrotovalo. Náhle jsem něco zaslechl.
Haf!
Co to? Tady široko daleko není dům, kde by mohl být pes…
Haf, haf!
Zacpal jsem si uši. Nepomohlo to, slyšel jsem to pořád.
HAF! HAF, HAF!
Nahnul jsem se k Priessnitzovu prameni, nabral do dlaně průzračnou chladivou vodu. Božská chuť pramenité vody. Nic se jí nevyrovná. Voda, kterou slavný přírodní léčitel navrátil zdraví desetitisícům spokojených pacientů. Napil jsem se a opláchnul obličej.
Jak získat vlčí povahu? Hrdé, svobodné, divoké srdce, které se s ničím nesere, netráví čas blbostmi, neobklopuje se pejsánky, co ani zaštěkat neumí, srdce vášnivé, bojovné, odvážné, vyrovnané a nezkažené pitomou civilizační mentalitou…
Jak?
Je čas vyrazit do divočiny.