Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Na návštěvě u proroka Chizira

"A proč tam chceš zastavit?" zeptal se mě řidič autobusu. "Že je to zajímavé místo? A u vás snad zajímavá místa nejsou?" zabručel. Určitě jsou, ale takovéhle rozhodně ne.

Moje žádost o zastavení byla zbytečná, tady totiž zjevně zastavují všichni řidiči autobusů. Popadl jsem batoh, vyskočil z vozidla a rozhlédl se. Můj cíl byl přímo přede mnou – hora Pěti prstů, v místním jazyce Beš barmag dagh.

Na toto místo mě nasměroval můj knižní průvodce Ázerbajdžánem a dostat mě sem nebylo nikterak složité. Nachází se kousek od hlavní silnice mířící z hlavního města Baku do Ruska, takže fyzická přeprava nebyl problém. A dostat sem moji duši šlo hladce, podle průvodce je hora Pěti prstů zvláštní lidové poutní místo Ázerbajdžánců, kam se lidé jezdí modlit nebo jen tak na výlet. Taková místa mě mimořádně přitahují.

Nicméně jsem neměl moc jasnou představu o tom, co tady mám čekat, ani kudy se na horu vydat. Stál jsem na tomto odpočívadle, které tvořilo několik jednoduchých nevzhledných staveb včetně malé mešity a kde stálo několik aut, a rozhlížel se. Dříve než jsem se stihl jakž takž rozkoukat, uslyšel jsem, jak na mě někdo volá rusky. „Ty jdeš taky tam, nahoru?“ Mladý muž, třicátník, evidentně musel jet stejným autobusem jako já, mi pokynul, ať ho následuji.

Reklama

A tak jsem jako zázrakem dostal živého průvodce, který se představil jako Adalat. Byl tady už kdysi jako dítě a v poslední době sem začal znovu jezdit. Přijel úplně sám, jen aby se tu pomodlil a pak jel zpátky do města Guba, kde bydlí.

Neměl s sebou vůbec nic kromě igelitové tašky, ve které si přivezl tenisky. Když jsme začali vstupovat do terénu, přezul se, aby si neušpinil své polobotky. Podíval jsem se na svoje outdoorové křusky, které nosím na cestách pořád a ani mě nenapadne se přezouvat. V batohu jsem měl bundu, jídlo, pití, fotoaparát a další věci, zatímco Adalat přijel jen s tou igelitkou s teniskami. Bylo jasné, že místní si na obuvi zakládají a že na ně musím působit jako trochu podivínská postavička.

„Jsi muslim, že jo?“ osmělil jsem se.

Přikývl.

„Sunnita, nebo šiíta?“ pokračoval jsem v investigativním rozhovoru.

„Si usnul v knihovně, ne?“ obrátil se na mě. Tak dobře, přesně tohle neřekl, trochu si vymýšlím, ale z jeho reakce mi bylo jasné, že jsem evidentně se svým pokusem o zaškatulkování narazil.

„Být sunnita nebo šiíta, to je primitivní, šariatský islám. Já se hlásím k duchovní filozofii.“ Na můj nechápavý výraz v obličeji mi to začal vysvětlovat.

„Jsou čtyři proroci. Dva jsou na nebi a dva na zemi. Mezi nimi je třeba Ježíš, toho přeci znáš, a pak Chizir, tomu je zasvěcená tahle hora.“ Povídal toho spoustu, trochu zmateně pletl dohromady všechno možné, bohužel mi v paměti utkvěly jen tyto útržky. Že by hora Pěti prstů byla v centru kosmického dění?

Zastavili jsme se u studánky a Adalat před napitím pronesl polohlasem jakousi modlitbu. Pak jsme pokračovali po strmé cestičce vzhůru a v protisměru tu a tam potkali několik málo sestupujících poutníků.

 

Dál jsme šetřili dechem a pokračovali do prudkého kopce beze slov. Pořád jsem si kladl otázku, co mě nahoře čeká, budou tam vůbec nějací lidé? Cestou jsme jich potkali jen hodně málo, všude kolem byla pustina, uschlá tráva, kameny… A nad námi ta zvláštní mohutná skála.

Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, otevřel se nám pohled do údolí.

 

 

Vida, takže zatímco my se škrábeme do kopce, ostatní si vyjedou z druhé strany pěkně pohodlně autem. Čekal nás však ještě výstup na skálu, který byl o poznání náročnější a nebezpečnější a nebylo možné si ho jakkoli zjednodušit. Stařenky žebrající podél cesty ke skále za každou drobnou minci hlasitě děkovali přívalem slov, z nichž jsem rozuměl jenom jednomu: „Alláh“. Nejspíš tedy na dobrodince svolávaly Boží požehnání.

Na skálu se lezlo všelijak – po žebřících, schodech, skokem z kamene na kámen, ale nakonec to nebylo tak strašné, i spousta starších lidí to zvládlo. Možná měli jen velkou vůli dostat se na posvátné místo, které prostě musí být někde nahoře a hůře dostupné. Už jste někdy viděli, že by se konali poutě k nějaké svatyni, která by byla dole v údolí?

Místní svatyně byla velmi prostá hrubá stavba bez střechy. Dva stařešinové tu předčítali texty, asi z Koránu, modlili se, nebo jen tak seděli. Kolem nich postával hlouček lidí, kterých střídavě přibývalo nebo ubývalo. Tu a tam někdo ke dvěma staříkům přistoupil a dal jim bankovku, zpravidla 1 Manat (tehdy o něco málo méně než 1 Euro). Oni si zapsali jméno dotyčného, za kterého se pak patrně modlili.

Na různých místech tu byly uvázané šátky a kousky látek, což je velmi rozšířený zvyk na posvátných místech snad po celém světě (např. známé tibetské modlitební vlaječky).

Stál jsem tam s otevřenou pusou plný údivu, snad nikdy předtím jsem něco podobného neviděl. Zmatený jsem se rozhlížel kolem na ostatní poutníky, což byli úplně normální lidé, kteří se zde také úplně normálně chovali. Žádné extra velké posvátné ticho, ani extatické projevy, prostě jen tak koukali, jak dva staříci cosi mumlají a zpívají. Nikdo se se mnou nebavil i Adalat se kamsi vytratil, nezbývalo mi tudíž než taky jen přihlížet. Pokoušel jsem se nafotit pár záběrů a natočit něco na video, to vše tajně, protože jsem se domníval, že se to nesmí, že tím narušuji posvátnost místa a všech těch rituálů.

Náhle ke mě promluvil jeden z těch dvou staříků:“A jak se ty jmenuješ? Adam? A víš, co tvoje jméno znamená?“

To náhodou vím docela dobře, tak jsem si dědou začal povídat. Magerram, jak se mi představil, mi předtím připadal hodně nepřístupný, přísný svatý muž, a hele – on to byl takový docela milý chlápek, se kterým se dalo dobře pokecat, pokud na to stačila moje ruština. To byl totiž trochu problém, tak jsem se spíš soustředil na naslouchání. V kombinaci s mým soustředěným výrazem ve tváři to na něj evidentně dělalo velký dojem. Další cenné body jsem od něj získal, když se ještě dozvěděl, že jsem se na horu vyškrábal už od hlavní silnice pěkně po svých. Byl jsem prostě… no borec, absolutní king, moloděc.

„Aha, ty si tu chceš něco nafotit a natočit? Ale jo, jasně, že můžeš!“ Ani jemu ani ostatním fotografování nebo filmování v téhle svatyni vůbec nevadilo. Naopak! Zdálo se, že jsou poctěni tím, že se o ně nějaký cizinec zajímá.

 

Bavili jsme se nějakou dobu o náboženství, bylo vidět, že ví lecos o křesťanství, které pokládá za pomýlené. Jeho duchovním domovem byl islám, proto jmenoval několik problematických prvků křesťanské věrouky, které okomentoval stručně slovy „Eto griech.“ („To je hřích.“). Když jsem se zmínil o své zamýšlené návštěvě Íránu, ihned reagoval:“Adame, já ti naplánuju trasu:Qom, Mašhad…“ – prostě jmenoval několik šiítských posvátných míst.

Četl jsi Korán?“ zeptal se. „Ne? Kdybys četl Korán, už dávno by ses stal muslimem…. Víš co? Opakuj po mně: Lá iláha illálláhi…“

Cha! Ti muslimově jsou někdy docela legrační. Moc tyhle způsoby šíření jediné pravé víry nemusím, ale zajímal mě ten tajemný Chizir, co s touto horou něco společeného.

„Chizir byl jeden z Božích proroků a píše se o něm už v Koránu – byl tak moudrý, že poučoval samotného Mojžíše. A my věříme, že na téhle hoře se modlil,“ objasňoval mi stařík, s kým mám tu čest.

Chizir (též Hizir, Khizar, arabsky al Khidr = ten zelený, zelený muž) je mýtická osoba, velmi oblíbený světec uctívaný především na Blízkém východě a v Turecku. Mnohými muslimy (např. súfijci) je považován za dosud živého. Symbolizuje věčné mládí, životní svěžest, a muslimy bývá spojován se ‚služebníkem Božím‘, který je zmiňován v Koránu (18:65-82). Jeho charakteristiky se nápadně podobají proroku Eliášovi (judaizmus) a svatému Jiří (křesťanství). Do striktního monoteizmu však příliš nezapadá, nicméně s motivem zeleného muže se můžeme setkat v mnoha pověstech, mytologiích či vyobrazeních po celém světě.

http://en.wikipedia.org/wiki/Khidr

http://khidr.org/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%BD_mu%C5%BE

 

Jiný chlapík se se mnou začal bavit o Ježíšovi a začal mi vytýkat, že ‚my‘ křesťané ho pokládáme za Božího syna.

„Ježíš nebyl žádný Boží syn, byl to sice významný prorok, ale jinak člověk jako my. My taky věříme, že se narodil z panny, ale nebyl to žádny syn Boží.“ Dokonce i Magerram zachmuřeně přikývl a prohlásil: „Da, eto balšój griech!“ („Ano, to je velký hřích!“)

„Hmmm,“ zamyslel jsem se, „když se narodil panně Marii, tak od ní musel dostat půlku chromozómů, a kde vzal tu druhou půlku? No jedině od Boha, takže je to Boží syn, ne?“

Chlapík se zasmál a začal odmítavě gestikulovat asi jako kdyby chtěl říct Ty jeden kuliferdo, máš ty ale za ušima, jenomže jsi úplně, ale úplně mimo!

Starý pán Magerram mezitím dokončil modlitbu a nabídl mi, jesti nechci jít s ním zpátky dolů. Vyrazili jsme. Cestou občas potkal někoho známého, prohodil s ním pár slov a pak ukázal na mě a řekl rusky (abych i já rozuměl) – „Eto Adam, eto moj drug.“ („To je Adam, můj kamarád.“)

Zamýšlel jsem s ním pokračovat až k němu domů, kam mě zval, jenže dole mě obklopil hlouček lidí, kteří byli zvědaví na cizince. Stařík se proto se mnou rozloučil slovy „Tak se měj Adame! Doufám, že se ještě uvidíme, když ne na tomto světě, tak v nebi určitě!“

 

V nebi? Slyším dobře? Vždyť jsem před chvílí odmítl přijmout jedinou pravou víru! Že bych měl i přesto nějakou šanci? Děda Magerram nasedl k nějakému známému do auta a odfrčel. Zapomněl jsem se ho zeptat, co dělá s těmi penězi od poutníků.

Ujala se mě skupina lidí, kteří si předsevzali, že musím zakusit ázerbajdžánskou pohostinnost. Namísto rádoby teologického mudrování a přesvědčování jeden z nich pravil: „Tady se posaď a jez.“

Dávali mi zeleninu, ovoce, opečené maso, chleba a neustále dolévali čaj. Seděli kolem a spokojeně se dívali, jak tomu cizinci pěkně chutná.

 

Zajímavé bylo, že když mluvili o svém výletu na horu Pěti prstů, ukázali nahoru na skálu, kde byla ukryta modlitebna, a prohlásili, že tam šli ‚obětovat‘. Tak vida, to asi byly ty peníze. Je jasné, že toto je původem nějaké pohanské poutní místo, které po islamizaci dostalo pouze nový islámský nátěr, pod nímž ovšem naprosto zřetelně prosvítá původní animizmus. Tahle hora hned u Kaspického moře se zvláštní nápadnou skálou musela odpradávna přitahovat pozornost a není divu, že toto místo lidé začali uctívat. A k poutním místům patří obětní hody…

Jenže neměl jsem moc času dumat o kulturně-nábožensko-historických souvislostech. Zezadu se ke mě zákeřně přiblížila tahle malá holčička

 

a dala mi pusu!

Na pár minut se ze mě stala mezi poutníky k posvátné hoře opravdická celebrita se kterou se každý chtěl vyfotit. Náležitě jsem si to vychutnal, ale po chvíli přišel čas k odchodu. Rozloučil jsem se, poděkoval za jídlo a slíbil, že budu doma vyprávět o tom, jak pohostinní a milí lidé žijí v ázerbajdžánské zemi. Pak jsem se vydal na cestu zpátky.

Dolů to šlo o poznání lépe, jenže se stalo něco…

čemu jsem nerozuměl…

divný pocit…

prostě mě přepadla taková zvláštní nálada…

Ještě před chvílí jsem byl hvězda – teologické spory, jídlo, pití, polibek od malé slečny, focení a teď najednou, během tří minut taková změna…

Úplně sám.

A všude kolem vyprahlá zem, uschlá tráva a kamení. Foukající vítr. Posvátná hora Pěti prstů nahoře nade mnou. Najednou jsem se cítil tak zranitelný, nezajištěný v cizí zemi, ani jsem nevěděl, jak a kdy se dostanu zpátky do Baku.

Náhle moji pozornost upoutal jakýsi kus látky, co se válel opodál na zemi.

 

Zvedl jsem ho a začal zkoumat. Šátek z levného materiálu, nějaké uměliny, co si hrála na hedvábí. Na něm pár obrázků – letící holubice, otevřená kniha, na níž bylo názorně napsáno ‚HOLY BIBLE’… A k tomu nápis

I LOVE JESUS

Zíral jsem na ta slova.

Miluju Ježíše

Musel jsem se nahlas smát. Pohlédl jsem nahoru na mohutnou skálu, v níž jsem nějak pořád neviděl tu lidskou dlaň s pěti prsty a pomyslel si, že tahle hora je určitě mnohem posvátnější a magičtější, nežli děda Magerram, Adalat a pohostinní poutníci vůbec tuší.

Vykročil jsem a v povznesené náladě sestoupil až dolů. Bylo mi fajn. Což takhle se

vycachtat v Kaspiku, když pobřeží je odsud co by kamenem dohodil?

Zbývalo ještě zkontrolovat, jestli ropa správně teče

a naposledy zarozjímat s pohledem na Pět prstů.

Pak jsem šel na hlavní silnici na stopa. Zastavil kamioňák. Po úvodních konverzačních obratech z něj vypadlo, že jeho kámoš chodil s holkou z Čech, co se jmenovala Martina.

 


Pár týdnů po návratu z cest jsem se jel projet na kole do brdských lesů jihozápadně od Prahy. Nemohl jsem minout poutní místo zvané Skalka.

 

Je tu několik malých kapliček křížové cesty a kostelík. Jako správné poutní místo je Skalka umístěná vysoko nad Mníškem pod Brdy. Cyklisté a různí další výletníci, často rodiny s dětmi, se tu rádi zastavují a stejně jako na hoře Pěti prstů tu hodují: páreček s chlebem, bramboráky, pívečko, kofola, to vše za peníze ‚obětované‘ v malém domečku s občerstvením.

Ano, i u nás máme zajímavá místa, kam dodnes proudí poutníci, i když se tam třeba ani nemodlí.

Ale dostal by cizinec na Skalce zadarmo najíst a napít?

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama