Autor probírá jednotlivé klíčové momenty v českých (československých) dějinách 20. století, a uvádí tento výrok do širších souvislostí. Což vede k celkem podnětné úvaze o tom, kam asi by mohl vést současný vývoj naší země, možná i Evropy nebo dokonce celého světa.
Zároveň se nemůžu ubránit dojmu, že text Tomáše Brzobohatého spíš rezonuje s postojem, který se v dějinách také už párkrát objevil, totiž aby se ti mocní o nás postarali. Nějak to dopadne.
Neměli bychom se umět postarat sami o sebe? Jistěže musíme spolupracovat s ostatními zeměmi a budovat s nimi výhodné vztahy, s těmi mocnými zejména. Ale dokážeme jasně říct, co vlastně chceme? Dokázali jsme to v minulosti?
V případě Pražského jara v roce 1968 jsme se pokoušeli budovat socialismus s lidskou tváří, nepříliš jasný konstrukt, který provázela euforie a který si sice získal sympatie, nicméně byl značně naivní.
Poslechněme si, co o něm říká bývalý ruský (sovětský) voják Sergej Magid, tehdy okupant, nyní žijící v Praze:
"Já si strašně vážím hnutí šedesátého osmého roku, ale teď je mi devětapadesát. Ano myslím se, že to všechno bylo dětinské, infantilní. Nebylo to promyšlené, prosím vás, co jiného se dalo očekávat od Brežněva, od té zrůdy, od Sovětského svazu? Že jim to dovolí? Ale když čekali, že jim to dovolí, jsou pitomci. Ale když si mysleli, že budou nějak bojovat, proč nebojovali? Tak to jsou zbabělci. Buď pitomci nebo zbabělci. Samozřejmě, já si to tak opravdu nemyslím, že to byli zbabělci nebo pitomci, to je prostě věčný český omyl, taková mírumilovnost, že s Hitlerem to dopadne dobře i se Stalinem i s Brežněvem to dopadne dobře a tak dál. Takže to byl jen strašlivý dějinný případ práce té české mentality. Česká mentalita v akci."
Dá se pochopit, že jsme se vojensky nebránili, nicméně neujasněnost naší tehdejší politiky, neschopnost říct, na čí straně jsme, zařazování zpátečky apod. – to se ospravedlňuje těžko. Potupné moskevské protololy šlo nepodepsat (nepodepsal je František Kriegel). Můžeme se divit Američanům (a dalším představitelům Západu), že pro nás více neudělali? "Co se dá udělat pro národ, který se odmítá bránit?" (Charles de Gaulle, 1968).
Rok 1945 – jistě, byl tu jasný příkaz nadřízených generála Pattona dodržet demarkační čáru. Občas se v této souvislosti poznamenává, že svéhlavý a podnikavý generál by se pravděpodobně na pomoc Praze přesto vydal, kdyby dostal přímou žádost od (výrazně levicové) České národní rady. Nedostal ji.
Při kreslení oné demarkační čáry rovněž pomáhala česká ruka:
"Fronty se formovaly spíše z důvodů vojenských. Skutečností ovšem je, že se zejména v Jaltě předpokládalo, že celé území Československa osvobodí Rudá armáda. Československo bylo totiž jediným menším státem protihitlerovské koalice, který měl uzavřenu výlučnou smlouvu s jednou mocností, se Sovětským svazem. Tím byla navenek dána zcela jasně budoucí zahraničně-politická orientace země.
Vzhledem k této skutečnosti se předpokládalo, že Rudá armáda osvobodí celé území. Západní spojenci proto až do jara 1945 o osvobození Československa nejevili prakticky žádný zájem."
Zdroj: http://www.ct24.cz/textove-prepisy/15071-praha-vola-o-pomoc/
Rok 1948 – připomínat, že ve volbách 1946 získali většinu komunisté, by asi bylo nošením dříví do lesa. Co jsme si zvolili, to jsme měli. Logický důsledek naší politiky už během války. Co s tím Američané měli jako dělat???
>>> O <<<
Rok 2009. Předsedající země EU s padající vládou, politiky podnikajícími výpravy do Ruska a silným odporem proti radaru mezi obyvatelstvem asi těžko mohla udělat na amerického prezidenta nějaký extra dobrý dojem. Za slova o ztrátě času můžeme Obamovi jen poděkovat.
Kým budeme v amerických očích a kam budeme směřovat, záleží do značné míry na nás. Konec konců sám T.B. připomíná poměrně pozitivní zkušenost z roku 1918.
Nejbližší osmičkový rok je až za devět let.
Tak že bychom stihli i něco víc než vyhlížení onoho průšvihu?