Reklama
 
Blog | Adam Fišer

Bylo, nebylo 2012

"Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua, strhni dům, postav loď! Zanech bohatsví, hledej život - majetek zavrhni, ale život zachovej!"

"Kate, honem vezmi děcka do auta, Kalifornie jde ke dnu!"

Představoval jsem si to nějak takhle: Usadím se do pohodlného křesla multikina. Budu usrkávat Colu a chroupat popcorn a přitom zírat na konec světa, co má přijít už za tři roky. Oddám se konzumaci a sem tam při nějaké povedené scéně budu nahlas pronášet poznámky jako ‚Cool! Hustý! Wow!‘.

Že je film 2012 jen další americká slátanina? Že je tam mraky nevěrohodných a kýčovitých scén? Že těch několik sofistikovaných efektů a počítačových triků je to jediné, co na něm lze obdivovat?

Možná. Komerční hollywoodské filmy nejsou můj oblíbený druh čaje. Ale tentokrát jsem v té měkké sedačce seděl jako přikovaný a užasle jsem zíral na tu moderní apokalypsu. Na praženou kukuřici a Colu jsem se nakonec vykašlal, usoudil jsem, že radši zůstanu sám sebou, i když přiblížit se aspoň trochu vidění průměrného povrchního amerického človíčka mě původně docela lákalo.

Reklama

Vyhlédnul jsem si den, kdy budou mít v multikině slevu (abych ušetřil a nedával do kasičky chrámu komerční zábavy zbytečně moc peněz) a vyrazil.

Varování – v dalším textu článku je stručně prozrazeno rozuzlení celého filmu!

 

Ani nevím, kdy mě poprvé oslovil mýtus o konci světa, o veliké katastrofě, kterou nadpřirozené síly seslaly na lidstvo jako trest za jím páchané zlo. O potopě, kterou přežil jen velmi malý okruh lidí, v podstatě jeden muž se svou rodinou, v Bibli nazývaný Noe, v Eposu o Gilgamešovi Utanapištim, a jeho nejbližší příbuzní.

Kdysi dávno se mi dostala do ruky knížka Blahoslava Balcara Tajemství potopy, psaná z pozice biblického fundamentalismu; šlo o jednu z vůbec prvních kreacionistických knížek, které se u nás počátkem 90. let objevily. Obsahovala výklad dějin Země tak odlišný od toho, co jsem se učil ve škole, což mě fascinovalo: zkameněliny, které jsem jako malý kluk hledal v opukovém lomu, uhlí, ropa, zemní plyn, tedy fosilní paliva, na kterých je postavena naše úžasná moderní civilizace – to vše není nic jiného než pozůstatky dávného světa, který byl nenávratně zničen kvůli lidským hříchům!

Můj zájem o legendu o potopě i kreacionizmus opadal, nicméně nezmizel, spíš jen tak dřímal. Tu a tam se probudil, třeba na přednášce jednoho fanatického kreacionisty, který ve východním Turecku nafotil jakousi skálu a dušoval se, že to je zkamenělá Noemova archa. Nebo při poslechu rozhlasového zpracování babylónského Eposu o Gilgamešovi, který pravděpodobně posloužil jako předloha pro biblickou verzi o potopě a Noemově arše.

 

Asi před rokem jsem šel jako poctivý třídič vyhodit tříděný odpad. Otevřu kontejner na papír a co nevidím: knížka od Vojtěcha Zamarovského Na počátku byl Sumer. Zachovalá, neohmataná, jako kdyby právě vyjela z tiskárny, a veskrze seriózní. Zachránil jsem ji z recyklační zkázy, donesl domů a začal číst.

Vyvstala přede mnou fascinující historie nejstaršího doloženého a zdokumentovaného národa, se kterým nás dodnes spojuje několik pupečních šňůrek, možná by se dneska řeklo spíš datových kabelů, kterými proudí základní astronomické a matematické poznatky, přísloví, básně a spousta dalšího duchovního pokrmu.

A je tu samozřejmě i ona legenda o strašlivé potopě, která je dokonce ještě starší než ta v Eposu o Gilgamešovi. Byl to sumerský Ziusudra, z něhož se později na hliněných tabulkách zrodili babylónští Atrahasis a Utanapištim a biblický Noe. Sáhnul jsem do knihovny a přelousknul Gilgameše v českém překladu, div že jsem se nad tím nesmrtelným hledáním nesmrtelnosti nerozplakal dojetím.

Zapnul jsem komp, klikal, gůglil a četl tu dávnou pohnutou historii o tom, jak se vyšší bohové rozhodli stvořit člověka, aby nižší bohové nemuseli tam tvrdě makat. Jenže lidstvo se po stvoření začalo množit jak králíci a začali Vrchnímu Šéfovi Enlilovi nějak vadit. „Mor na ně!“ řekl si, jenže jeho božský kolega Enki poradil zbožnému člověkovi Atrahasisovi, jak epidemii zažehnat.

 

 

Enlil proto přišel s potopou. Enki (Ea) ovšem nenechal svého oblíbence Athrahasise (Utanapištima) v bryndě a včas ho varoval:

Muži šuruppacký, synu Ubaratutua,
odejdi z domu! Postav loď!
Zbuduj archu, abys život svůj zachránil,
majetek zavrhni, ale život zachovej!
Všechno živoucí sémě do lodi uveď

Jsou to slova, nad kterými se mi chce zvolat to, co jsem chtěl pronášet u toho filmu: ‚Cool! Hustý! Wow!‘. Zkouším si to představit, vžít se do role onoho hrdiny, který možná nikdy nezažil déšť (jak naznačuje biblický text). Důrazné varování z nadpřirozeného světa, naléhavá výzva k zachování života… Jsou to slova, která ve mně rezonují, i když zrovna žádné božstvo nechystá katastrofu. Zavrhnout majetek, zavrhnout vše, co brání pokračování života, jeho plnosti – jistě nelehký krok, který vyžaduje značnou odvahu a víru. Krok, který je mnohdy bolestivý, avšak nutný.

>>> O <<<

Zpátky do kina. Pro božské působení tu není moc prostoru, i Mayové jsou zmínění spíš na okraj a jakým způsobem budoucí katastrofu předzvěděli, se vůbec neřeší. Místo Enlila tu najdeme neutrina proudící ze Slunce ohřívající zemské jádro, což vede ke zničující vulkanické činnosti (částicoví fyzikové se asi chytají za hlavu).

Enki se nám taky vytratil, varování zprostředkuje kromě Mayů indický astrofyzik a podívínský poustevník, oběma to je však houby platné. Spásu pro pár vyvolených vybudují rychle a levně čínští dělňasové v tibetských horách, z nichž většina zahyne stejně bídně jako onen indický astrofyzik, poustevník a velká většina lidstva při zemětřeseních, sopečných erupcích a mohutných vlnách tsunami, co docáknou až k Everestu.

Vstupenka na archu je za pakatel: miliarda eur (kdoví, co s těmi papírky budou přeživší dělat, až celá apokalypsa pomine). Nicméně v porovnání se sumersko-akkadským mýtem, kdy přežila hrstka lidí, je zde záchrana mnohem velkorysejší. Do pohodlných apartmánů v lodích se určitě vejde několik stovek geneticky a finančně patřičně vybavených jedinců + zvířata.

Trest za hříchy? Zlo páchané lidmi? Kdepak. Zákeřná neutrina prostě zmutují a spustí apokalypsu, kterou údajně staří Mayové předvídali a před kterou nás varovali. Celý svět se hroutí jak domeček z karet, americké mrakodrapy a chrám sv. Petra v Římě padají k zemi, socha Ježíše v Riu se rozpadá (pohledu na bortící se muslimské svatostánky je divák politicky-korektně ušetřen).

A jak zjistit, že už katastrofa pominula? Utanapištima a Noeho nenapadlo nic lepšího, než vypouštět ptáky z archy a čekat, s čím a jestli vůbec se vrátí. V hollywoodském mýtu na to máme vrtulníky nebo rovnou satelity. Kontinenty se mezitím trochu hnuly, jižní magnetický pól se sebral a odešel kamsi do Wisconsinu. Archy s přeživšími zamíří na velké líbánky kamsi do jižní Afriky.

Přidejte k tomu moderní americkou rodinku s maminkou, dvěma dětmi a dvěma tatínky, ruského byznysmena, jeho milenku a jejího milence, několik prezidentů, pár srdceryvných scén, sovětské letadlo Antonov a máte v hrubých rysech film 2012.

>>> O <<<

Není to jen Noe, Utanapištim, Atrahasis a Ziudsura. Je tu spousta podobných legend o zničení světa potopou, které si vyprávějí národy na všech kontinentech. Tedy s výjimkou univerzit a geologických ústavů. Inu – moderní věda nemá pro tuhle starobylou legendu příliš velké pochopení. Ještě tak literární vědy, religionistika nebo etnografie, ovšem přírodovědci vyprávějí docela jiný příběh o miliónech let evolučního vývoje, pozvolném ukládání sedimentů, uniformizmus nudný jak předpověď počasí, v němž katastrofy nehrály až tak podstatnou roli.

Dobrá, nechme kreacionizmus plavat do moře pavěd. Ale – kde se vzalo to zarážející množství příběhů o dávné apokalypse? O varování, o spáse lidstva a zvířat ve velké lodi, v jeskyni, na vysokém stromě apod.? Jak to, že jsou si tak podobné? Jaký je jejich původ? Proč jsme je my, moderní civilizovaní euroatlanťané vytěsnili? Nepřipravili jsme se o něco důležitého?

Děkujme proto Hollywoodu a Rolandu Emmerichovi za připomenutí zasunuté kolektivní vzpomínky lidstva na velkou katastrofu. Kupme si lístek do multikina, DVD nebo si to stáhněme z internetu. Bible je kompletně on-line a Epos o Gilgamešovi v překladu V. Zamarovského mají v každé knihovně. Ještě že ty znaky klínového písma na hliněných tabulkách přežily tisíce let.

A tak mě napadá – jak dlouho přežijí jedničky a nuly na DVDčkách?

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama